Vigilie Vzkříšení

V církevních společenstvích, ve kterých se znovu dostává do popředí centrální význam velikonoční události smrti a vzkříšení Ježíše Krista předobrazené událostí Exodu v dějinách Izraele, shrnuté jako základ křesťanské víry apoštolem Pavlem v 1. listě Korintským 15 a tvořící základ Nové smlouvy, z jejíhož společenství konstituuje Duch svatý nový lid Páně - Církev, dochází také logicky ke znovuobjevení prastaré tradice velikonočního bdění a následné oslavy Kristova přejítí ze smrti do života v noci z Bílé soboty na Velikonoční neděli jako vrcholu slavení tohoto tajemství spásy člověka.

Na mnoha (v naší zemi spíše sporadických) místech tato tradice ožívá i v evangelických církvích. Z hlediska pastoračně / katechetického se zde navíc otevírá mimořádná příležitost pokud se týče slavení svátosti křtu (především dospělých) - posun z "civilního" pojetí křtu jako vstupu do církevní organizace k biblickému chápání na kristologických základech může být zvýrazněn přímou spojitostí životního předělu křtěnce s velikonočním příběhem Krista, do jehož smrti je ponořen, se kterým je ve křtu pohřben a se kterým povstává k novému životu.

Tato liturgická příprava vychází z různých tradic a modelů této bohoslužby a pokouší se nabídnout podněty, vzory a výchozí materiály, které jednotlivé místní společenství může využít dle vlastního uvážení. Na tomto webu jsou také dva celé vzorové pořady ze současnosti: jednak slavení veliké noci podle misálu Starokatolické církve, jednak pořad vytvořený v rámci programu Renewing Worship, který reprezentuje kombinaci luterské a anglikánské tradice. Text uvedený zde je vhodné brát spíše jako jakýsi direktář, který lze s výše uvedenými zdroji vhodně kombinovat (za předpokladu porozumění pro problematiku a dostatečného liturgického citu).

Tradiční pořad vigilie je složen ze 4 částí, které původně vznikly jako samostatné celky a v dějinách liturgie prošly pestrým vývojem:

• bohoslužba světla
• bohoslužba slova
• křestní bohoslužba
• slavení eucharistie

Bohoslužba světla

První částí slavení velikonoční noci je bohoslužba světla. Přestože je možné, že některé komponenty (žehnání ohně) vznikly jako snaha církve konkurovat pohanským obřadům (např. Wotanovy ohně, jak uvádí A. Adam), obřad sám je plný biblické symboliky, ve které světlo hraje důležitou roli ať už jako prvotina stvoření  (Gn 1:3) nebo jako symbol pravdy či života.

Bohoslužba začíná po západu slunce ve tmě, v liturgickém prostoru by měla být zhasnuta všechna světla. Oheň bývá zvykem rozdělat venku, poblíž vchodu kostela nebo v chrámové předsíni.

Zapálení a žehnání ohně

Již ve Starém zákoně dával Bůh poznat svoji přítomnost znamením ohně - Mojžíšovi se zjevil v hořícím keři a zástup Izraele vedl nocí po poušti v podobě ohnivého sloupu. Oheň, od kterého se zapalují velikonoční svíce má být nový, t.j. čerstvě rozdělaný, ne zapálený z nějakého přineseného zdroje. To má symbolizovat vzkříšení Kristovo jako radikálně nový Boží čin ("hle nové činím všecko"), i Pavlovu myšlenku, že "kdo je v Kristu, je nové stvoření". Ve starší tradici, dnes již spíše z praktických důvodů nedodržované, bývalo zvykem zapalovat nový oheň vykřesáním z kamene - kámen měl odkazovat ke Kristu jako "úhelnému kameni" ze kterého vyšlehlo světlo naděje vzkříšení, nebo (v jiné interpretaci) ke kameni Kristova hrobu, ze kterého také zazářil nový život.

V žehnací modlitbě nad ohněm, která následuje po úvodním pozdravu, je možné všechny či některé tyto symboly a interpretace zmínit.

Kde by však byl technický problém oheň rozdělat, je záhodno od žehnání ohně upustit a velikonoční svíci zapálit prostým způsobem.

Zapálení svíce a průvod

Velikonoční svíce - tzv. paškál - symbolizuje přítomnost vzkříšeného Krista v bohoslužebném shromáždění. Velikonoční vigilií jeho úloha nekončí, bývá zapalován při bohoslužbách v době velikonoční až do Nanebevstoupení Páně jako připomínka zjevování se Zmrtvýchvstalého, a dále při křtu (již zmíněná spojitost křtěnce s velikonočním Ježíšem Kristem) a při pohřbu (jako připomínka naděje vzkříšení v Kristu).


Na paškálu je vyryt kříž (symbol Krista), řecká písmena Alfa a Omega (počátek a konec) a aktuální letopočet. Tato znamení může do paškálu předsedající vyrýt nebo již vyryté symbolicky obtáhnout, zatímco připomíná, že Kristus, začátek i konec, je Pánem také tohoto roku i celého času a věčnosti. V některých tradicích se do kříže ve svíci zabodne 5 zrn kadidla jako znamení Kristových pěti ran, kterými spasil svět.

Paškál se zapálí od ohně a je nesen do setmělého shromáždění. Nejprve u vchodu, poté uprostřed kostela a nakonec vpředu v kostele u stojanu, na který je později umístěn, je pozdvižen za zpěvu response "Světlo Kristovo! Bohu díky! / Sláva tobě, Pane!" (Lumen Christi. Deo gratias - pokaždé o tón výš). Nesení paškálu tmavým prostorem odkazuje jednak ke starozákonnímu obrazu ohnivého sloupu, ve kterém kráčel Hospodin před Izraelem (Ex 13:21.22), jednak ke Kristu, který říká: "Pokud jsem na světě, jsem světlo světa" (J 9:5) a "Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (J 8:12). V průběhu průvodu si mohou účastníci shromáždění od paškálu zapálit své vlastní přinesené svíčky.

Ve starší tradici se od ohně zapalovaly nejprve tři svíce na tříramenném svícnu (trojí zvolání "Světlo Kristovo" původně patřilo jim) a paškál byl od jedné z nich zapálen až během chvalozpěvu Exsultet.

Exsultet

Poté co se rozsvícený paškál postaví na svícen, zpívá se Exsultet, velikonoční chvalozpěv (praeconium paschale). První část je jásavou výzvou k radosti, původní gregoriánský nápěv navazuje na hudební prvky starší vrstvy byzantské a a řecké křesťanské liturgické hudby a dost možná i synagogální židovské. Druhou částí je preface s dialogem ("Pán s vámi..."), která připomíná význam této noci vyjádřený biblickými obrazy a kategoriemi patristické (hlavně Augustinovy) teologie (felix culpa). Varianta připravená pro liturgický program Evangelické luterské církve v Americe počítá s možností, že lid se do Exsultet zapojuje aklamací "To je ta noc" (This is the Night).

Bohoslužba slova

Toto je vlastní "vigilie" (bdění, "noční stráž") v užším slova smyslu. Její páteří jsou (podle obecného schemati vigilií) připomínky klíčových oddílů ze starozákonních dějin spásy (stvoření, potopa, Abrahamova oběť, Exodus) a proroctví, prokládané modlitbami a zpěvy, především žalmy; celý blok čtení je uzavřen čtením z NZ - epištolou a evangeliem o vzkříšení (prázdném hrobě).

Délka čtení a zpěvů souvisí s dobou, kdy se při vigilii čekalo na půlnoc zahajující velikonoční neděli, po níž následovala velikonoční mše. Zatímco se četlo a věřící zpívali, biskup s asistencí zkoušeli, křtili a biřmovali katechumeny, kteří pak společně vstoupili do kostela, aby se zbytkem církevní obce slavili eucharistii.

Sestava čtení a zpěvů i jejich počet variuje, v tradičním schématu je SZ čtení 12, v obnoveném římskokatolickém pořadu 7. Klíčovým textem, který ani při různými důvody opodstatněné redukci nesmí chybět, je čtení z Ex 14 (vyvedení z Egypta). Někteří liturgové (Weitzel) doporučují pojmout lekce vigilie nikoliv jako obvyklá čtení nýbrž jako vyprávění příběhů s možností dramatizace či rozdělení mezi více osob alespoň některého z nich.

Po každém čtení následuje modlitba a nejlépe i nějaký zpěv. Ve starší liturgii se zpíval tractus Cantemus Domino (Zpívejme Hospodinu, Ex 15:1b-3) po čtení z Ex 14, tractus Vinea facta est dilecto (Vinice učiněna milým, Iz 5:1b-3.7a)  po čtení z Iz 4, tractus Attende caelum et loquar (Dejte pozor nebesa, a budu mluvit, Dt 32:1-4) po čtení z Dt 31 a tractus Sicut cervus desiderat (Jako jelen žádá, Ž 42:2-4) po posledním SZ čtení. Tento tractus zároveň tvořil přechod ke svěcení křestní vody, které se konalo po posledním čtení (jestliže se voda nesvětila, odpadal i tento tractus). Dnešní praxí je zařazovat po každém čtení některý z žalmů a voda se žehná až v křestní bohoslužbě.

Různých změn dochází také prvky doprovázející novozákonní čtení. Starší pořad měl podobu:

• poslední SZ čtení a tractus Sicut cervus
• svěcení vody (viz výše)
• litanie
• Kyrie eleison (velikonoční Kyrie, lux et origo lucis)
• Gloria s rozezněním zvonů a varhan
• kolekta
  
• epištola (Kol 3)
• Alleluja Confitemini Domino (Ž 118) a tractus Laudate Dominum (Ž 117)
• evangelium (Mt 28) a zbytek mše (bez Creda a offertoria)

V tomto pojetí (kdy se zároveň nekoná křestní bohoslužba) je uspořádání prvků pravděpodobně pozůstatkem přechodu mezidvěma samostatnými částmi - vigilií a eucharistickou bohoslužbou (mší); počátek mše můžeme tušit v litaniích, které při jiných liturgických příležitostech doprovázely procesionální úvod ke mši. Z tohoto pohledu se jeví nadbytečným Kyrie eleison, které je v liturgii právě pozůstatkem těchto litanií (zřejmě původní souvislost již unikla).

Novější uspořádání (klasicky vyjádřené v pokoncilním katolickém misálu) zařazuje svěcení vody a litanii do celku křestní bohoslužby (tractus Sicut cervus zůstává podle Graduale triplex jako zpěv po 7., t.j. posledním čtení) a epištola s evangeliem nejsou již součástí následné eucharistické liturgie, nýbrž ještě  dosavadní bohoslužby slova. Před Gloria se rozsvítí oltářní svíce a světla v kostele. Uspořádání má podobu:

• poslední SZ čtení s žalmem a modlitbou
• Gloria in excelsis se zvony a varhanami (bez Kyrie)
• kolekta
  
• epištola (Řím 6:3-11)
  
• Alleluja s ž. 118 (Confitemini Domino)
• evangelium (synoptická zpráva o prázdném hrobě), kázání a po něm křestní bohoslužba.
  

Zde byla homogenitě liturgie slova obětována srozumitelnost umístění prvku Gloria (který zároveň tvoří zvukově vizuální emoční předěl celé bohoslužby) - bez Kyrie a prvku, který by zastupoval introit není jasné, že se jedná o původní začátek eucharistické liturgie a Gloria uprostřed bohoslužby slova působí jako liturgická zvláštnost.

Tento model je v evangelických a "middle way" církvích rúzně variován, například ELCA (Renewing Worship) nabízí

• poslední SZ čtení (Dan 3:1-29) s kantikem Benedicite a modlitbou
• epištola (Řím 6:3-11)
• aklamace k evangeliu - Alleluja či jiný vhodný zpěv, zvony a varhany se rozezní zde
• evangelium (J 20:1-18)

Různé anglikánské církve (skotská episkopální aj.) mají tento pořad:

• poslední SZ čtení
• kolekta
• (žehnání vody a) křestní sliby (apostolicum a křest)
• aklamace Kristus vstal z mrtvých (Christos aneste)
• kantikum - Gloria, Te Deum nebo Pascha nostrum
• kolekta
• epištola (Řím 6:1-3)
• Ž 114 (in exitu Israel)
• evangelium (Mt 20:1-10)

zde se tedy jedná o hybrid mezi tradičním a "pokoncilním" pojetím (mezi SZ a NZ je vsunuta celá liturgie křtu).


Alleluja spojené s Confitemini Domino má v gregoriánském chorálu vlastní tradiční nápěv (GT 191, LU 759), který v současné římskokatolické bohoslužbě bohužel se zavedním responsoriálního žalmu vymizel a bývá nahrazován běžnou alleluiatickou responsí.

Křestní bohoslužba

Tato část bohoslužby by měla obsahovat křest nových katechumenů a obnovu křtu již pokřtěných účastníků shromáždění, pokud nejsou katechumeni, měla by obsahovat alespoň obnovu křestních slibů. Některé církve do této části také včleňují přijetí nových (již jinde pokřtěných) členů do společenství  církevní obce.
Obnovené katolické schéma a pořady na něm závislé tuto část klade po homilii a má následující strukturu:

• [litanie]
• [svěcení (žehnání) vody]
• [křest]
• obnova křestního vyznání

Části v závorkách se konají, pokud se koná křest. Liturgie vycházející z tradičního schematu kladou křestní bohoslužbu, respektive její rudiment, po posledním starozákonním čtení a před eucharistickou bohoslužbu, která začíná litaniemi, Kyrie a Gloria. "Obnovené" schéma zdůrazňuje jednolitost celé bohoslužby a křest jako odpověď na zvěstování evangelia o vzkříšení, i když dochází k nejasnostem ohledně zařazení některých prvků (Gloria, litanie). "Tradiční" schéma formálně celý obřad rozčleňuje na samostatné celky (kterými asi jednotlivé části vigilie původně byly), je však částečně pozůstatkem praxe, kdy křestní liturgie probíhala souběžně s vigilií (= čteními).

Pro liturgii křtu je možné použít texty z výše uvedených pořadů (starokatolického nebo ELCA) nebo jiné, např. některé ze sekce Svátosti -> Křest tohoto webu, analogicky i pro obnovu křtu. Křestní bohoslužba by měla obsahovat tyto prvky:

• zřeknutí se Zlého a hříchu
  
• vyznání víry (na podkladě Apoštolského vyznání)
• vlastní křest vodou
• případné doplňkové rity (vzkládání rukou, pomazání, bílé roucho, svíce)
• přijetí do společenství církve.

Zřeknutí se zlého by se mělo vystříhat příliš mytologických představ, na druhé straně by mělo brát vážně realitu zla a osobních sil působících proti Boží vůli, kterou současný liberální optimismus bagatelizuje. Možné znění:

1. Zříkáš se ducha zla, všeho co způsobil ve tvém životě, i skrze tebe v životech druhých?
2. Zříkáš se sil zla, které vládnou tomuto světu a drží jej ve své moci?
3. Zříkáš se cest zla, které odvádějí od Boha a vedou k hříchu?

Doplňkové rity a jejich doprovodné texty by měly být vhodně voleny tak, aby vlastní křest neupozaďovaly, ale poukazovaly na řadu jeho dalších významů (přijetí do Božího vlastnictví, k účasti na všeobecném kněžství věřících, nové narození, "oblečení" nového člověka a.j.). Každý tento ritus by měl být vyznačen poukazem na příslušné biblické místo.

Přijetí do společenství církve by se vedle předsedajícího či jiných ordinovaných služebníků měli (zvláště v protestantském prostředí) aktivně zúčastnit i další členové místní církevní obce, nejlépe celé shromáždění, nebo alespoň jeho zástupci (starší apod.) - viz ritus ELCA.

Co se týká litanie (reliktu jiného uspořádání bohoslužby, se kterým si novodobá katolická reforma příliš nevěděla rady, viz pokusy rozdělit ji na 2 části a proložit je částmi křestní liturgie v úpravě z r. 1951) je pro vyznávající evangelíky nepřijatelná podoba obsahující vzývání svatých ("svatý/á X., oroduj za nás"). Protestantské vidění svatých (alespoň jak je obsaženo v reformačních vyznáních) vidí ve svatých důkaz toho, jak Boží slovo "mění lidskou slabost v sílu" a přijímá je vděčně jako ty, kteří nás předešli k Bohu, "jemuž jsou všichni živi" (Lk 20:38) a jejichž připomínka je možná jako svědectví a vzor, ne však jako prostředníky mezi Bohem a lidmi. Pokusy vyjádřit protestantské či protestantismu blízké chápání jsou v obou uváděných příkladech (díkůvzdání za jejich život, připojejí se k jejich chvále Boha). Je otázkou, zda takto pojatou litanii spíše nezařadit na závěr křestní bohoslužby, kdy katechumeni po přijetí do společenství církve "bojující" mohou tímto vyjádřit i sounáležitost s oblakem svědků církve "zvítězilé". Existují také formy, které zmínky o svatých zcela vypouštějí, např. Lutherova Litania latina correcta a její německý pendant Deudsche Litaney. Jinou možností je užít nějaký litanický žalm, nejlépe Ž 136, který také odkazuje k Exodu a byl užíván o Velikonocích už v židovství jako součást tzv. halelu; případně také apokryfní píseň tří mládenců Benedicite omnia opera, zvl. pokud bylo poslední čtení z Dan 3.

Eucharistická bohoslužba

Vrcholem celé slavnosti velikonoční noci je slavení eucharistie, které by v žádném případě nemělo chybět. Pokud vyjdeme z trojího pohledu na
 velikonoční tajemství, jak jsem jej nabídnul k úvaze ve své loňské přípravě na Zelený čtvrtek, byl by v této části tridua akcent na Krista jako vítěze nad mocí smrti a ďábla (Christus victor) a prvotinou všeobecného vzkříšení. Přímluvy i anafora by měly obsahovat modlitby za nově pokřtěné, v místním společenství i jinde. Ve starším pořadu se vypouštěl Agnus Dei ("Beránku Boží") a modlitba po přijímání se nahrazovala zpěvem žalmu 117 s antifonou Alleluja a Magnificat s antifonou Vespere autem sabbati (Mt 28:1). Alleluja lze také přidat za závěrečné propuštění.

Hudební stránka liturgie

Bývá zvykem, že zvonů a varhan se užívá až od Gloria či jiného odpovídajícího kantika, do té doby se zpěv nedoprovází, zpívá se a capella. To může ovlivnit hudební tvářnost celé bohoslužby i výběr písní a hudby.

1. Při bohoslužbě světla je dominantním hudebním prvkem (pomineme-li zvolání "světlo Kristovo!") chvalozpěv Exsultet. Jedno znění je k dispozici na tomto webu, lze sehnat i další české i jinojazyčné verze. Exsultet obsahuje prefační dialog, je možné zapojit shromáždění i dalšími aklamacemi ("to je ta noc!" apod.). Tuto část lze také doplnit zpěvem z Taizé La tenébre ("Před tebou", ), i když by bylo z různých důvodů lepší, aby tuto část bohoslužby doprovázel pouze jednohlasý zpěv.
   
2. Pro zpěv během čtení jsou nejpříhodnější příslušné žalmy. Katolické zdroje (Korejs, Olejník apod.) nabízejí prakticky úplné pokrytí ve formě žalmů responsoriálních. V našem prostředí by ještě přicházely do úvahy žalmové písně, některé jako zpěv lidu, jiné např. ve vícehlasé úpravě pro sbor. Vystavět vše na písních z tzv. ženevského žaltáře je ovšem myšlenka diskutabilní. Použitelné by byly např EZ 36, sloky 2. a 3. (po 1. čtení), EZ 42 (po 7. čtení nebo místo traktu Sicut cervus) a EZ 98 (po 9. čtení). Pro 2 nežalmová kantika (trakty Cantemus z Ex 15 a Vinea mea z Iz 5) by bylo možné použít 2 písně J. A. Komenského: Lide Boží mořem prošlý (v EZ není, je ve vydání Komenského kancionálu v Kalichu a je i v Mešních zpěvech na s. 139 s jiným nápěvem) a Zazpívám Pánu svému (EZ 416). Na vhodných místech je možno použít opět i zpěvy z Taizé, především ty s texty z žalmů.
3. Jako Gloria jde použít EZ 158 Samému Bohu sláva čest s patřičným uvedením.
   
4. Při křestní bohoslužbě lze zpívat EZ 455 Vy v Boží jméno pokřtění nebo DEZ 681 Buď Bohu chvála, dík a čest.
   
5. Během zbytku liturgie (eucharistie) je možno zpívat některé z velikonočních písní EZ 333-350 a DEZ 659-668. Zakončit je možno písněmi Buď tobě sláva (346), Vstal jest této chvíle (EZ 335) nebo (tradiční, ale není v EZ) Třetího dne vstal Stvořitel.
   
6. Německý evangelický zpěvník (EG) má pro "Osternacht" jako doporučenou píseň dne chorál Christ lag in Todesbanden (jedna z mnoha parafrází sekvence Victimae paschali laudes). K této písni existuje řada sborových i varhanních zpracování od Bacha i jiných. Je také česky v Dodatku k EZ (664, Pán cestou smrti kráčel).
7. Tractus Sicut cervus desiderat upravil pro smíšený sbor G. P. Palestrina.
   
8. Z "mládežnických" písní se hodí Rejchrtova Vítězi k poctě zpívejme (DEZ 667) a některé spirituály s tematikou Exodu.