Polaris

Na Internetu se nedávno objevil nový web Polaris, věnovaný (podle vlastních slov) "publikaci textů, zabývajících se theologií, situací církve, společností, kulturou atd. A to především textů, které na zmíněné okruhy nahlížejí optikou reformovaného (kalvinistického) křesťanství." Protože se nemusí za každou cenu jednat pouze o jakousi "konkurenci" k aktivitám Coeny, ale i zajímavý hlas vyjadřující se k řadě problémů týkajících se současného stavu Českobratrské církve evangelické i českého evangelictví vůbec, dovolili jsme si požádat zástupce iniciativy o rozhovor. Oslovili jsme Tomáše Pavelku, Jana Kupku, Adama Balcara a další, odpovědi na naše otázky nám poskytli společně.

Mohli byste stručně charakterizovat genezi a cíl vaší aktivity/vašeho webu Polaris?

Jsme původně spolužáci ze studií na ETF UK případně ze stejného farního sboru. Spojoval nás právě mimo jiné zájem o kalvinismus. Leží nám na srdci celá řada problémů naší církve. Na některé jsme se snažili poukázat prostřednictvím církevního tisku, povětšinou Evang. týdeníku - Kostnických jisker. Avšak vzhledem k jisté zřejmě jen dočasné nepružnosti tohoto týdeníku jsme se rozhodli založit také alespoň jakýsi šuplík, kam své texty budeme ukládat a případně na ně odkazovat své známé. Tím šuplíkem je právě Polaris.

Polaris vznikl proto, že nám v ČCE chyběl nějaký časopis, který by nám byl názorově vyloženě blízký. Tedy časopis neliberální, spíše konzervativního zaměření. Mrzelo nás, jak malý prostor se dává dnes našim předkům ve víře, jak kdejaké katechetické hračičkářství najde v našich tiskovinách větší uplatnění, než pořádná křesťanská theologie. Polaris jsme tak vnímali jako jednu z možností, jak toto napravit.

Některé naše texty, byť pro nás zásadní, jsou také pro svou délku v časopisech samozřejmě nepublikovatelné. Takhle si je alespoň můžeme číst navzájem s nadějí, že se Polaris v budoucnu stane navštěvovaným serverem.

Záměrně nechceme být hnutím nebo frakcí. Co považujeme za zásadní je takové minimum, které by podle nás měl zcela samozřejmě zastávat každý evangelický křesťan. Chceme se vrátit zvláště ke kořenům kalvinistických církví, studovat je a vynášet to dobré na povrch. Z kalvinismu se stala jen povrchní nálepka. Je zázrak, že jsme se se skutečným kalvinismem vůbec setkali - tady v Čechách. Koncem srpna 2007 chystáme Kalvinistické symposium v Lounech.

Někteří o vás hovoří jako o "neoorthodoxech" či o "novokalvínovcích". Jak byste se charakterizovali vy sami? Hraje ve vašich snahách reformovaná theologie či církevní praxe nějakou klíčovou roli?

Co se týče jmen pro naši poměrně nepočetnou skupinku známých, přátel a sympatizantů jako že jsme např. "fundamentalisti", "neoorthodoxové", "neokonzervativci", "novokalvinisti"... na každé takové přezdívce nebo nadávce je něco pravdy, aniž bychom se do ní museli nějak zvlášť stylizovat. Snažíme se však především o poctivou křesťanskou theologii. Že ji nalézáme především u Kalvína, to ano. Ale nechceme být primárně kalvinisti, ale řádní křesťané.

Jsme spíše „staroorthodoxové“. Novoorthodoxie, jinak barthiánství, je pro nás příliš poznačené dobou svého vzniku, které v mnoha důležitých věcech ustupuje. My jsme se u Bartha hodně učili, ale přišel nám možná málo důsledný, co se orthodoxie týče. Jako by se zastavil v půli cesty.

Hlásíme se k reformaci, která je pro nás opravdu re-formací, znovu-uspořádáním starší tradice obecné církve; jde vlastně o patristiku a lepší část scholastiky, pročištěné sítem Písma svatého. Tíhneme více či méně k tomu kalvinismu, který však není o moc více než dotažené a zpřesněné luterství. Nechápeme kalvinismus jako tábor vzdorující luterství, nýbrž jako ten typ luterství (už Kalvín byl Lutherovým žákem), který je relativně nejekumeničtější ze všech táborů, které se utvořily po Lutherovi v rámci evangelického světa, nejhlubší, nejdůslednější, nejsystematičtější a nejlogičtější. Je solidní do té míry, že má smysl se o něj opírat ještě dnes i v těch nejobyčejnějších a nejtriviálnějších otázkách každodennosti. Nebudeme předstírat, že kalvinismus dokonale známe. Na tom však právě pracujeme, abychom ho ještě lépe poznali.

Vzhledem k tomu, že většina z nás jsou faráři, tak reformovaná, kalvinistická theologie či praxe hraje zásadní roli i v naší církevní službě.

Jste členy Českobratrské církve evangelické (někteří dokonce faráři). Jeden z vašich prvních příspěvků nesl název "síla a slabost ČCE". V čem si myslíte, že současnou ČCE nejvíce "tlačí bota"?

Stručně řečeno samozřejmě : v podceňování kalvinismu, ale hlavně v dezorientovanosti, která vede k bezmyšlenkovému přizpůsobování se době. Mnohé vyjádřil právě článek Síla a slabost ČCE, nebo možná ještě článek o něco hlubší vydaný v Evangelické týdeníku-KJ 24/2004 „Vyznání jakožto předpoklad služby církve tomuto světu" (zde se mimochodem také dotýkáme vaší liturgické iniciativy) . V obou těchto článcích se zamýšlíme nad tím, jak nepevné a neprožívané je vyznání běžného současného člena ČCE a když je pevné, tak zase zakysle fanatické a nepromyšlené.... V tomto smyslu rádi navazujeme např. na snahy tzv. Vyznávající církve v Německu, kde se v předválečném období ukázalo, jak je zásadovost ve vyznání nesmírně důležitá bez ohledu na proudy a trendy doby.

V článku Síla a slabost ČCE jsme kritizovali určitou rozplizlost, i to, že v církvi zaměňujeme křesťanskou svobodu za anarchii. Má-li být svoboda křesťanská, pak se odehrává v rámci křesťanského učení, které je vymezeno základními dogmaty církve.

Ale nejsme žádní maximalisté. Pro začátek bychom byli rádi, aby bylo bráno vážně alespoň Apoštolské vyznání. Aby nebyla zlehčována svatá církev obecná, skutečné vzkříšení z mrtvých, narození z Panny a jeho ostatní články. Myslíme, že i tak to bude ještě dost práce. Tento článek je vlastně takovým praktickým výčtem. Obecně problém sám však shrnuje spíše článek Jistota a pochybnosti; totiž: praktické projevy víry mají v naší církvi daleko větší závaznost než obsah víry samý, jak jej závazně shrnují vyznání církve.

Náš web se zaměřuje na otázky obnovy církve především na poli liturgiky, spirituality a svátostné praxe. Jak vidíte tyto otázky vy? Myslíte si, že mohou existovat určité "styčné body" mezi snažením "vysokocírkevníků" a snažením, které reprezentuje aktivta Polaris?

Liturgika samozřejmě má místo v zorném poli našich zájmů, jsme jen skeptičtí vůči jednostranému důrazu na "radostné prožívání" bohoslužeb. Radost není jediná poloha křesťanské existence. Nemusí se jednat o zádušní mši, je však třeba vyváženosti. Jedná se o silné setkání emocí smutku i radosti. Nicméně i přijímání těla Páně se děje skrze Ducha, tj., vždy díky řeči. Nezdůrazňujeme tolik nonverbální komunikaci, i když je to cosi přirozeného a elementárního. Také řešíte otázku, jak a kdy by se měla slavit Večeře Páně. Sám Kalvín byl pro slavení každou neděli. V podstatě jsme taky pro. Ale musela by se zároveň alespoň začít řešit otázka církevní kázně, která je už dlouho dosti opomíjená a která neodmyslitelně patří k slavení Večeře Páně. Jak liturgiku tak i spiritualitu a svátostnou praxi vnímáme jednoznačně z hlediska zdravé theologie. Na půdě theologie neřádné bude velmi pravděpodobně i neřádná liturgie.

Jak jsme již řekli, církevní praxe je pro nás projevem jejího obsahu víry. Na některých projevech Coeny je patrné, že jsou ovocem vyznání, se kterým se ztotožňujeme, něco zase stojí na východiscích, které razantně odmítáme. Ta část vaší produkce, která ukazuje k pravověrným zdrojům, přispívá k našemu snažení. Něco se nám naopak zdá jako liturgické hračičkářství, které je jedním z mnoha symptomů nemoci dnešní církve.

Děkuji za rozhovor.

(za Coenu se ptal M. Grombiřík)