Liturgie má samozřejmě theologické konotace a Pavel Keřkovský nějakou dobu jakožto farář sám v úloze liturga působil (nebo, vyhovuje-li mu to lépe, byl nucen působit). Tímto mu tedy nechci brát právo se touto problematikou zabývat, případně k ní publikovat své vlastní názory. Bohužel se mi zdá, že mu tam, kde docházejí věcné argumenty, přicházejí na pomoc sofismata a populistické konstrukce (viz zmíněný příklad o "holešovickém" původu touhy po vyšší frekvenci slavení svátostí). I kdyby se nejednalo o klasický evangelický šovinismus (ať už diktovaný předsudky, potolerančním mindrákem nebo zanikajicím pocitem "masarykovského" elitářství), je podobný přístup poněkud unfair a posunuje vnitrocírkevní dialog v těchto otázkách do situace, kdy i druhá strana musí buď bojovat podobnými "zbraněmi", nebo pitvat osobu a motivy protihráče místo věcných pokusů o společné hledání cesty dál. To znamená, že na zjištěné nekonzistence v myšlení (či alespoň verbálních projevech) páně Keřkovského a jeho podobně smýšlejících kolegů musíme upozornit, aby došlo k pročištění terénu a oboustranému porozumění nutnosti nepředpojatého přístupu k problému.
Redukcionismus v horizontu Slova
Theologické východisko Keřkovského by se dalo jeho vlastními slovy označit jako "horizont Slova" a "civilně interpretační zápas". "Slovo" je v české protestantské teologii poměrně nešťastný pojem, pro svoji biblickou mnohoznačnost jednak slova ve významu řeč, výrok (u proroků apod.), druhak Slova (logos) v návaznosti na janovský prolog a list Židům jako Ježíše Krista. Kontext užívání v rétorice českých protestantských theologů spíše ukazuje prvním směrem, ať jde již o návaznost na idealizované "písmáctví" či hledánou analogií intelektuálních, mravních a politických postojů mezi "novoorientační" generací a určitými prorockými postavami, např. Amosem (pojem "prorocké kritiky" v theologii). Tedy "Boží slovo v Písmu". Odtud vede cesta k vyzdvižení verbálního projevu (kázání - predicatio verbi Divini verbum Divinum est) jako určující složky bohoslužeb se všemi riziky, které to ssebou nese (pád do biblismu, kazatelského subjektivismu etc.). Keřkovský si je těchto rizik vědom, nicméně sebejistě tvrdí, že jemu samotnému se tak nikdy nestalo, a optimisticky předpokládá, že sbory mají vůči těmto nebezpečím jakési "samoočišťující" mechanismy.Civilní interpretace začala jako grandiózní theologicko-zvěstovatelský (v praxi zůstalo ovšem pouze u theologické složky) experiment vycházející z "představy lidí z církve o tom, jak myslí lidé mimo církev" a vznikající ve vzrušené atmosféře šedesátých let a u nás také pod dojmem nespokojenosti se "stahováním do ulit" církevního mainstreamu v době husákovské normalizace. Tento experiment ovšem nepřinesl žádné relevantní výsledky, navíc se ukázalo, že vývoj civilizačních trendů kráčí poněkud jiným směrem než se předpokládalo (masová lhostejnost způsobená orinetací na konzum, postmoderna, revival religiozity, vznik svérázných subkultur v podhoubí informační společnosti apod.). V problematice požadavků civilní interpretace navíc naplno vyhřezly velké slabiny protestantismu jako absence svatosti bytí, které kritizoval např. P. Tillich v Konci protestantské éry, a nepřípustný racionalistický redukcionismus člověka (osvícenský koncept kázání jako "poučování", "kárání" aj.). Zábavné je, že ačkoliv se Keřkovský vymezuje vůči jiným autorům jako zastánce "antropologického přístupu", sám jako antropolog žalostně selhává (např. článek "Lev řve" v ČB, kde bagatelizuje význam nonverbální komunikace s tím, že vše je stejně nutné nějak "okecat", a který se hemží perlami typu "Hospodin se přizpůsobuje člověku, proto promlouvá slovem" - připomíná mi to teorie jehovistů, podle kterých Jehova nemůže být trojjediný, protože musí být takový, aby ho svým rozumem pochopil i nejzaostalejší jehovista) právě vlivem zmíněného redukcionismu.
Keřkovského boj o civilní interpretaci se mi z tohoto pohledu jeví jako absurdní anachronismus. Svým způsobem jako kopání do otevřených dveří - jeho projevy dýchají atmosférou bojů 70. let s "hromádkovci"; situace je ovšem jiná a naopak se zdá, že to je nyní "jeho" generace, která drží ruce na kormidle církve a ovládá významnou část fakulty, komisi pro vikariát a další instituce. Jak už to na světě chodí, včerejší revolucionáři se stávají dnešními obhájci "starých pořádků" - stejně jako se umírající cézar obával, že se stává bohem, obává se i Pavel Keřkovský, že by se mohl stát "klasikem" a nastupující generace bohoslovců projeví málo porozumění pro zápas, kterým jeho generace žila, což je jediné rozumné vysvětlení, proč tuto problematiku takto prezentuje.
Gregoriánská chorální kosmetika
Opusťme nyní tenký led theologického teoretizování a vraťme se na pole liturgiky, především do oblasti liturgické hudby, která mi je poměrně blízká. Znaleckým okem přehlíží Pavel Keřkovský současnou situaci církevního zpěvu, stýská si nad její žalostností a samozřejmě - hned má po ruce všelék - ano, tzv. "nové písně" - českobratrská odnož tzv. křesťanské rytmiky, inspirovaná jazzem, angažovanou tvorbou, protestsongy a generačními žánry z doby mládí P. Keřkovského - to je to pravé ořechové (nepočítaje těch pár starých, které lze nějak napěchovat do "civilně-interpretační" podoby bohoslužeb). Jakékoliv jiné hledání nových cest v bohoslužbách, zejména vše co by bylo cítit náznakem nějakého liturgického hnutí, ihned deklasuje jako snahu o "kosmetickou úpravu bohoslužebných pořádků" a konzumentství svátostně laděných chval a modliteb. Paradoxně tak věrně kráčí v šlépějích jinak v Keřkovskému blízkých kruzích neoblíbeného prof. Josefa Smolíka, který podobné snahy odbýval jako "útěk do kultu".Jak si bere z odříkaného smolíkovského chleba největší krajíc, to je nejlépe vidět na problematice gregoriánského chorálu, expressis verbis dotčené v článku Chystá se nový zpěvník ze sborníku Jak bolí Bůh. Doslova píše: "Někteří zvažují, zda by nebylo dobré vrátit se k čistě gregoriánskému chorálu. To je nápad stejně anachronický a neproveditelný jako v teologickém myšlení usilovat o návrat k 'dokonalému' Heidelberskému katechismu". Zájem o gregoriánský chorál tedy považuje za jakési obřadnické estétství a nalévání nového vína do starých měchů. Tento rychlý a povrchní odsudek má ovšem u člověka, který se gregoriánským chorálem trochu zabývá, jediný účinek, a to nahlédnutí rozměru Keřkovského diletantismu na poli liturgické hudby a "vaření z vody" majícího imponovat těm, kteří se nejen nestarají o šíři různosti podob křesťanského vyznání za hranicemi svého církevního společenství, ale ani o pravdivý obraz své vlastní historie a svých tradic.
Pro pochopení významu gregoriánského chorálu pro liturgii a liturgická obnovná hnutí je nutné nejprve provést malý exkurs do dob velmi dávných, ještě předkřesťanských. Většina textů Starého zákona (minmálně v redakční podobě) vznikala jako liturgické texty určené k předčítání či zpěvu při bohoslužbách. Přednes úryvku Písma svatého se konal kantilací, t.j. zvláštním typem "zpěvavého čtení", jak tomu můžeme vidět i při dnešních synagogálních bohoslužbách; dnes používaný systém kantilace ovšem pochází až od masoretářů z přelomu 9-10 století. Původnější způsob se zachoval v některých blízkovýchodních židovských komunitách a etnomuzikologové poukazují na pozoruhodnou afiliaci těchto zpěvů s nejstaršími vrstvami gregoriánského chorálu. Zvláštní postavení měl bezpochyby zpěv žalmů - na základech poetické struktury paralelismu membrorum vznikla hudební forma psalmodie, převádějící kontrasty poloveršů do hudebních kontrastů jednotlivých kadencí i kontrastu měnícího se textu nad neměnným základem melodie. Samotné texty žalmů odrážejí mnoho způsobů hudebně liturgické interpretace (např. responsorium a latere, případně složitější útvary jako např. žalm 118), které se později objevují i v gregorianice. Křesťanství ve svých počátcích přejímá synagogální liturgické zvyklosti a hudební formy, jejich tónový materiál ovšem s přechodem do jiných jazykových a kulturních kontextů mění, např. z orientálních mikrointervalů na řecko-římskou diatoniku. Základní princip těchto zpěvů a jeho těsná vazba na slovo Boží ovšem zůstávají nezměněny. Toto se týká tzv. primární (někdy také nazývané žalmové) vrstvy gregoriánského chorálu a pokud se dále o chorálu budeme bavit, budeme mít na mysli pouze toto. Ve 4-5 století se v repertoáru církevního zpěvu objevuje hymnus, veršovaná strofická píseň, genericky útvar zcela řeckého původu, vyvinuvší se z pohanských ód a pravzor všech lidových duchovních písní středověku a reformace (a s trochou nadsázky i "nových" písní). To je druhá vrstva. Konečně třetí tvoří nejrůznější parazitické útvary na vrstvě první jako jsou tropy, prosy a sekvence, objevující se až v procesu počínajícího úpadku chorálu.
Na gregoriánském chorálu je podstatný vztah mezi slovem a hudbou. Zatímco při tvorbě běžné strofické písně je určující metrum melodie a z toho odvozený rytmický vzorec verše, na který je pak potřeba nějak "napresovat" zhudebněný text, zde je text zcela svobodný, protože melodie vzniká z něj (Kurt Sachs hovoří v případě synagogálních zpěvů a gregoriánského chorálu o "logogenické hudbě") a její rytmika se řídí výhradně akcenty textu. Text není nutné nijak parafrázovat pro potřebu zveršování, je tedy možné vzít biblický text "tak jak je". To je např. vidět na žalmech, kde vytržení z jejich přirozené hudební struktury psalmodie a pokus o převeršování vede zákonitě k rozpadu paralelismové struktury (viz tzv. ženevský žaltář). Dalším významným faktem je dialogičnost mnoha gregoriánských hudebních forem (celebrantský accentus, responsoriální a antifonální formy), kdežto strofické útvary jako lidové duchovní a (až na malé výjimky) "nové" písně jsou masové monologické útvary. Dialogičnost je vůbec jev, který Keřkovskému v jeho pojetí bohoslužeb mizí, nepočítáme-li požadavek vztahu vděčnosti a zacílení do každennosti, což je ovšem "dialog" na abstraktní rovině, nikoliv dialog živočicha žijícího a Ducha oživujícího. Samozřejmě z důvodu fixace na latinský text nemůžeme převzít klasický gregoriánský repertoár en bloc a také z důvodu proměn hudebního cítění není nutné trvat na řeckém diatonickém hudebním materiálu, i když tento má své výhody - obsahuje totiž z akustického hlediska nejjednodušší vztahy mezi jednotlivými intervaly, což má za následek, že hudba působí stabilním a vyrovnaným dojmem. Čili na principech chorálu může vzniknout zcela nová liturgická hudba, která zachováním forem zachová i jeho základní atributy - textová složka liturgie zůstane zcela svobodná a hudba se jí podřídí a bude ji bezvýhradně podporovat. Zájemce o bližší seznámení s problematikou musím odkázat na svoji (nepublikovanou) diplomovou práci, jakož i na standardní díla obrážející současné trendy v bádání o chorálu - publikace E. Cardina, Göschla, Augustoniho atd.
Vlivem deformací, které chorál postihly s nástupem polyfonie a ozev lidové světské tvorby (tance apod.), jakož i úpadku církevního zpěvu kopírujícího všeobecný úpadek církve v pozdním středověku se vnímání vazby mezi slovem a hudbou oslabilo až zcela vymizelo, což mělo v dalších stoletích za následek za prvé chybný interpretační přístup na straně katolíků (medicejská edice chorálních knih) a liturgicky cítících reformačních církví (luteráni, utrakvisté apod.), které převáděly chorální zpěvy do mateřského jazyka, za druhé zuřivé zavržení ze strany kalvinistů (Confesio helvetica posterior). Bludy vycházející z chybné interpretace gregorianiky držel u nás ještě v 60. letech prof. Smolík, což však v tehdejší době bylo pochopitelné, jelikož gregoriánská semiologie byla teprve v plenkách a výsledky Cardinových výzkumů se mohly dostávat za "železnou oponu" s jistými potížemi. Méně omluvitelný je tento postoj dnes, kdy se již tento způsob intrerpretace pokládá za standard a i v České republice podle něj provádí chorální skladby řada těles. I když můžeme mít výhrady proti použití původních latinských zpěvů, nevymaňuje nás to (zvláště nás theology) z povinnosti se gregoriánským chorálem zabývat a jako model liturgické hudby jej brát vážně i dnes, a to paradoxně v evangelickém prostředí, kvůli bytostné fixaci hudby na vlastní biblický text.
Budeme ještě trochu zlomyslní a neodpustíme si upozornění na jednu malou perličku: současný trend v české evangelické theologii se nese ve znamení boje proti všemu "řeckému" a prosazování větší bezprostřední návaznosti současného křesťanství na židovskou tradici (včetně umělých konstruktů tzv. hebrejského myšlení apod.). Pikantní je, že reprezentant tohoto směru (jistě jako mluvčí "mlčící" většiny) šmahem zatracuje liturgické formy vzniklé z interpretace Písma svatého v židovském prostředí a jako "jediné pravé" vyzdvihuje formy vzniklé z řeckých pohanských ód...
"Nové písně" - jediná cesta?
Byli bychom ovšem vcelku neradi, kdyby tyto úvahy byly míněny jako útok na "nové písně" jako takové, na práci a službu křesťanských písničkářů a všech, kteří se snaží i prostřednictvím hudby přiblížit křesťanskou zvěst současným posluchačům. Kritické tóny tohoto příspěvku jsou namířeny spíše proti jejich zneužívání jako ideologického haraburdí v budování falešné "evangelické" identity založené na letitých předsudcích (antikatolicismus, negativní vymezování se vůči někomu) oděných do "moderního" hávu pomocí frází o současném člověku a civilní interpretaci. Praxe ukazuje, že při rozhovoru se současným člověkem není nutné vyprodávat pod cenou vlastní duchovní zázemí, že se např. theolog nemusí stávat kryptoatheistou, aby byl brán v diskusi s okolím vážně, a že naopak mohou současníka oslovit i lidé, které bychom mohli v zásadě označit za "tradičně" věřící (např. francouzský "rebelantský" biskup J. Gaillot), jelikož většinou táhnou spíše činy než slova...Na tomto místě dovolte dva ilustrativní osobní zážitky:
- Jakási evangelická mládežnická akce kdesi (lhostejno kde), čas zhruba 2 hodiny po půlnoci, tělocvična s batohy a spacáky. Skupina mládežníků dorazí z pohostinství v poněkud podroušeném stavu, tahá ze spacího pytle kytaristu a podává mu nástroj se slovy "Zahrej nám 'Řezníky'!" (míněno píseň ze Svítá Kristus je má síla, principiálně by to však mohla být i jiná). Je jisté, že mladí protestanté se v tento okamžik nepotřebují posílit Kristem (jsouce již posilněni něčím jiným), nýbrž že píseň je pro ně "odvaz", maximálně ještě projev utvrzování identity a "kolektivního ducha" (zhruba v intencích, ve kterých mluví Max Picard v knize Hitler v nás o rozdílu mezi symbolem a znakem). Čili transferové médium zvěsti se propadá do samoúčelu líbívé melodie zastupitelné jakýmkoliv jiným "světským" vzorem. Toto je jistě extrémní případ, vnucuje však otázku, kolik mladých lidí je skutečně schopno vnímat poselství písně a kolik podléhá "táborákovému efektu" prostého faktu společného zpívání.
- Praha 1991, katedrála sv. Víta, pohřeb kardinála Tomáška. Při ukládání rakve do hrobu zaznívá z kůru gregoriánský chorál, zpěv žalmu 114 Ne nás, Hospodine, na nápěv tonu perregrinu, jehož původ sahá do doby asi tisíc let před Kristem. Při slovech o stříbrných a zlatých modlách a o jejich podobnosti se svými pohanskými zhotoviteli člověk zavírá oči a představuje si defilé všech těch sádrových "pozlacených" Leninů, Stalinů, Gottwaldů a dalších, s jejich neživostí, němotou frází na rudých transparentech a s utrpením řady z těch, kdo byli v katedrále přítomni. Tři tisíce let stará (slovem i notou) píseň tak najednou v tomto konkrétním kontextu dostává aktuální obsah.
Co říci závěrem? Nové cesty v bohoslužbě a životě církve nelze hledat bez snahy o hlubší porozumnění problematice a už vůbec je nelze stavět na tradičních předsudcích, byť přelakovaných novým nátěrem. Můžeme zde obrátit a parafrázovat J. H. Newmana a říct, že "být křesťanem je nejlepší způsob, jak být evangelíkem" (katolíkem atd.) a že naši církevní evangelickou identitu paradoxně posílí snaha najít pravdivý obraz vlastní minulosti a nezaujatý pohled na dobré věci "odjinud". S církví zvítězilou všech dob nás nepojí "jen vzpomínka zůstala", ale společenství živých s živými a pokud se vzdáme osvícenského bludu, že dříve byli lidé primitivní a teprve "pokrok" je povznáší na vyšší úroveň, zjistíme, že Athanasius, Augustin, Akvinský, Luther atd. hledali odpovědi na otázky, které si v podstatě klade i většina dnešních lidí. Což je pravý význam slova "tradice" (narozdíl od zachovávání již smysl ztrativších zvyklostí z důvodu různých forem duchovní pohodlnosti). Věci, jejichž fungování ne zcela rozumíme, není případné označovat ihned za nepoužitelný anachronismus. Pavlovi Keřkovskému lze jen doporučit, aby při psaní svých zasvěcených článků o liturgii a liturgické hudbě raději dvakrát měřil a jednou řezal - v opačném případě by bylo vhodnější, aby se držel svého theologického kopyta a odborně asistoval pouze ve věcech theologické etiky.
Martin Grombiřík
(autor je dlouholetým člověkem)