V našem putování liturgickým rokem jsme dospěli k období, jehož název nás moc nezaujme. Liturgické mezidobí nebo také doba během roku tvoří přitom nejdelší část církevního roku: celkem 33 nebo 34 týdnů.
Liturgická mezidobí jsou vlastně dvě: první vyplňuje čas mezi nedělí po Zjevení Páně (svátek Křtu Páně) a začátkem postní doby (Popeleční středa) a druhé se klene od pondělí po svatodušních svátcích až po začátek adventu.
V následujícím díle seriálu Cestou do Emaus opět opustíme pouť církevním rokem a vrátíme se do vod úvah o pozadí běžných nedělních a svátečních bohoslužeb. Dnes se zaměříme na dva liturgické prvky, které bohužel z většiny našich shromáždění vymizely, a těmi je litanická modlitba Kyrie a chvalozpěv Gloria in excelsis Deo.
Jako tlukot srdce. Je tu, v pravidelném rytmu, stále dokola, téměř všední, ale nutná pro život: neděle. A stejně jako v daru života vidíme víc, než jen samovolnou činnost nějaké svalové hmoty, je i neděle víc, než jen jednou polovinou víkendového volna. V této části našeho miniseriálu si tak trochu vykrokujeme základní rozměry křesťanské neděle.
Po postně střídmém a velikonočně slavnostním uvažování nad bohoslužbou se dnes vracíme ke všednodenní gastronomické (Písmu tak blízké) mluvě. V evangelické tradici jsme si zvykli mluvit o eucharistickém "stolu Páně" - místu, kolem něhož shromážděná církev slaví hod se Vzkříšeným. Měli bychom však hovořit ještě o jednom "stolu", k němuž jsme při bohoslužbě zváni: o "stolu slova". Zdá se vám to slovní spojení ve vztahu k biblickému čtení a zvěstování zvláštní? Možná přestane, vezmeme-li vážně, co říká Ježíš: "Člověk nebude živ jenom chlebem..."
Kam s ním? Vyznání víry v Krista bylo skandálem pro Řeky a (ve své dvojí podobě: Apoštolské a Nicejsko-cařihradské) předmětem sporů rané církve, důvodem roztržky mezi východem a západem církve, právním úkonem kmotra pokřtěného dítěte, starým harampádím pro osvícenské teology... A pro nás? K oběma vyznáním se hlásí naše církev, Apoštolské se ve sborech běžně užívá, Nicejské nedávno doporučila synodní rada k častějšímu užívání. Někdo však otevřeně říká, že mu takové formy připadají cizí. Farářky a faráři jsou pak v rozpacích, zda je zařazovat do bohoslužeb, když to pro lidi není něco, za čím si stojí.
Základním zvěstným programem církevního roku je vykoupení. Tento program je naplněn pomocí schématu tématicky zaměřených výročních svátků a liturgických dob. Podle svého christologického obsahu náleží buď do vánočního okruhu narození Páně (vtělení Božího slova) nebo do velikonočního okruhu smrti a vzkříšení Páně. Christologické schéma se pak odvíjí zhruba takto: I) Advent, Vánoce (narození Páně - Zjevení); II) půst, Velikonoce (Zmrtvýchvstání - Seslání Ducha sv.); k tomu je třeba přiřadit také všechny neděle.
Odkud dnes vychází největší hrozba pro identitu naší církve? Od Jesuitů nebo jejich přisluhovačů v ČCE? Třeba od oné Evangelické liturgické iniciativy Coena, která chce svádět kazatele a sbory k pohanským rituálům? - Omyl. Hlavní úder proti "církvi Slova" provedli právě naši holandští přátelé. Když nám při poslední návštěvě ve slavnostní bohoslužbě předali svůj dárek. Ačkoliv byl celý sbor zděšený, samozřejmě jsme to hostům neukázali a slušně poděkovali.
"Dobrý den." - "Dobrý den." Zdravíme se a přejeme si denodenně s mnoha lidmi. A jsou to mnohem víc než jen slova, je to symbolický akt ukazující dále, symbol naší vzájemnosti, naší spolupatřičnosti do jisté kultury a náš jazykový identifikační znak. A i když je říkáme už po tisící, prožíváme je pokaždé jinak - někdy jako automatismus, někdy s radostí, někdy jako počátek rozhovoru.
Co všechno si s sebou berete do kostela? Někteří z nás bibli a zpěvník, mnozí přinášíme něco do sbírky. A občas zjistíme, že jsme v kapse kabátu zapomněli nějakou drobnost. Nicméně je jedna věc, s kterou do kostela chodíme všichni. Ať už o tom vím nebo na to přijdu teprve uprostřed společenství, nerad to vystavuji na odiv. A přece víme a vyznáváme, že kde jinde než před Bohem a kdy jindy než uprostřed shromážděné církve smíme, můžeme a máme své viny vyznávat.