Příběh Kristova pokušení na poušti můžeme číst v Bibli různým způsobem. Ten prvoplánový, kdy se na něj díváme jen jako nezúčastnění diváci, trochu připomíná klasické loutkové divadlo pro děti. Na jevišti je (nikoliv kašpárek ale) Pán Ježíš, zničeho nic tam odkudsi přiletí čert, něco tak nějak na Ježíše zkouší (2x se změní kulisy – jednou na cimbuří chrámu, podruhé na nějakou vysokou horu), ale Pán Ježíš ho vždycky nějak „umatí“, čert dostane, lidově řečeno „na budku“ (i když ne klacíkem, ale citáty z Bible), zmizí ze scény, děti se smějí a dlouho tleskají jak to Pán Ježíš čertovi pěkně natřel.
Problém je ten, že evangelista ten příběh nezaznamenal jako scénář pro nějakého Matěje Kopeckého nebo jiného loutkáře; může nás sice zajisté povzbudit na duchu, že Pán Ježíš má nad ďáblem navrch, i když ďábel není žádný hloupý špinavý čert z pohádky, ale velmi rafinovaný prevít, který umí vypadat i jako anděl světla. Autor listu Židům píše, že v Ježíšovi máme velekněze, který „ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“ (Žd 4:15). Z toho plynou dvě věci: jednak jestli ta Ježíšova pokušení neodrážejí tak trochu i naši vlastní situaci („podobně jako my“), jednak jestli v nich vždy dokážeme obstát podobně jako Ježíš („avšak bez hříchu“). Pak už nám zmizí smích ze rtů, potlesk utichne a dlaně svěsíme dolů. Nepochybuji o tom, že evangelisté Matouš a Lukáš (a ve velmi stručné podobě i Marek) zapsali příběh o Ježíšově pokušení i z tohoto důvodu a koneckonců i to, že jej stará církev dala na začátek postní doby, kdy máme dělat ve své duši jakousi velkou inventuru, nesvědčí o ničem jiném. Můžeme se nad tím zamýšlet, jako jednotlivci, ale i jako celá církev, která ve světě Kristovo dílo koná, ať už v rozměru místním, jako třeba náš církevní sbor, nebo celosvětovém, jako ona církev všeobecná, univerzální.
Máme tu tři modelové situace, které musíme přenést, nebo – jak říkají muzikanti – „transponovat“ z pouště Palestiny 1. století do Brna nebo jakéhokoliv jiného místa v roce 2024. A když říkám přenést, tak nemyslím jen zeměpisně a časově. Ďábel je velmi přizpůsobivý a provařené triky typu „chleba z kamení“ nebo „skok z cimbuří“ na nás zkoušet už asi nebude. Jak máme tedy „identifikovat hrozbu“?
První situaci – nabídku proměnit kameny v chleby – bychom mohli charakterizovat jako využití zdrojů duchovní moci čistě pro svou osobní potřebu – to, co dostáváme k službě druhým, použijeme pro své vlastní cíle. Bible mluví o Ježíšovi jako o tom, kdo koná zázraky – uzdravuje, tiší bouři, křísí mrtvé atd., dokonce i rozmnožuje jídlo – proč by si nyní nemohl posloužit sám podobnou metodou, když by to technicky mohlo fungovat? Kdo znáte Bibli, vzpomenete si jistě i na jiný, trochu bizarní příběh, kdy šel hladový Ježíš kolem fíkovníku a když na něm nenašel žádné plody, proklel ho a fíkovník uschl. Nebo na příběh v Káni, kdy proměnou vody ve víno „vytrhnul trn z paty“ nejmenovaným svatebčanům. Takže proč by si teď podobně nemohl soukromě vypomoct sám?
Pokud čtete Bibli dobře, víte, že Ježíš koná zázraky v rámci své služby; vždy je tam pomoc konkrétnímu druhému člověku, ale zároveň zázrak něco vypovídá o Bohu a jeho moci nebo o člověku a jeho situaci. To je důvod, proč evangelista Jan nazývá Ježíšovy zázračné činy sémeion, „znamení“. Jeden teolog chtěl trochu aforisticky shrnout, kdo je Ježíš, a nazval ho „Bohem pro druhé“. Ježíš koná zázraky jako „Bůh pro druhé“, i proto aby nám ukázal jaký Bůh je; i ten prokletý fíkovník je pro nás názorným varováním co se stane s tím, kdo „nenese ovoce“. Ale tady na poušti jde o „ohnutí systému“ pro vlastní potřebu, využití „zadních vrátek“ pro sebe.
Můžeme uvést třeba řadu případů takového zneužívání svěřené služby. Biblický Šimon Kouzelník se pokoušel koupit si od apoštolů Boží moc, aby mohl lépe provozovat svůj byznys. Jeho jméno ostatně dalo název ohavnému hříchu svatokupectví (simonie), kdy se služebnosti církve nabízejí za peníze; prodej odpustků na zaplacení dluhů mohučského arcibiskupa ostatně odstartoval Reformaci. Dodnes nás pohoršují zprávy (ať už v médiích nebo z první ruky) o církevních představitelích žijících v luxusu, kteří si „loupou perníček“ z církevní kasičky. Ale i nekonečné a často panikářské církevní diskuse o penězích často působí dojmem, jako by církev poslouchala spíš Marxe, podle kterého nás „určuje materiální bytí“, než Ježíše, který říká že nejen chlebem živ jest člověk.
Druhá situace už je o něco rafinovanější. Soukromý zázrak pro osobní potřebu tedy ne, jasně, je to proto, abychom získali nějaké příznivce, tak jim pojďme předvést něco efektního. Odvážlivec, který skočí z vrcholku chrámu a pak je zázračně zachráněn, ukáže se jako nezranitelný hrdina, Achilles nebo Superman – to by byl Mesiáš, za kterým se potáhnou davy. Všimněme si jak tu ďábel pokrytecky předstírá že mu jde o to, jak Ježíšovi usnadnit službu. Zázrak, ze kterého budou lidi paf. Martin Luther si kdysi posteskl, že když jako faráři a kazatelé mluvíme o něčem opravdu zásadním jako je třeba ospravedlnění z víry, lidé v lavicích spí nebo zevlují, ale jakmile začneme vyprávět historky o zázracích, hned všichni dychtivě naslouchají. Vskutku instantní návod, jak být úspěšným kazatelem snadno a rychle. Otázka zní, co vlastně kážeme.
Už jsme si několikrát něco říkali o Lutherově rozdílu mezi „teologií kříže“ a „teologií slávy“. Teologie slávy se pokouší obejít Kristův kříž, oslovit lidi okázalou demostrací Boží moci, na které má církev podíl; předvádět Boha jako všemohoucího a vševědoucího a přitom zamlčet, že se pro nás stal bezmocným a na kříži volal „Bože můj, proč jsi mne opustil“? Známe extrémní podoby této teologie slávy: třeba „evangelium prosperity“, které slibuje věřícím „vítězný život“ – úspěchy v podnikání, dokonalou rodinu, pohodové vztahy atd., i když ten jenž je Hlavou církve, byl z hlediska lidské úspěšnosti totální looser, prohrál co mohl včetně vlastního života. Také nacistická sekta Německých křesťanů přišla s podobnou herezí tzv. „pozitivního křesťanství“ – škrtneme z křesťanství všechno „negativní“ – oběť, utrpení a kříž, to je jen pro slabochy – a budeme Ježíše prezentovat „pozitivně“, jako muže akce, který bude motivovat druhé, nejlépe k tomu aby ochotně stříleli na východní frontě. Tohle jsou samozřejmě extrémy; můžeme uvést další příklady, třeba okázalý barokní katolický triumfalismus – snaha oslnit velkolepou vnější výpravou církevních budov, procesí a pobožností, – ale i řadu mnohem subtilnějších snah upozadit v křesťanství pohoršení a bláznovství kříže. Vše to může vypadat jako upřímně míněná snaha získat lidi, ale skončí to jako každá teologie slávy – místo k Bohu lidi vede k vlastnímu nafouknutému Egu.
Poslední, třetí situace, se v dějinách církve ukázala nejtragičtější - spojit se pro údajné šíření evangelia ve světě s politickou mocí a násilím. Nabídka ďábla opět na první pohled vypadá velmi zbožně: chceš šířit evangelium? Spolupracuj se mnou, protože mám všechny v hrsti. Jednoduchá zkratka; široká brána a prostorná cesta. Přitom v dějinách Kristovo poselství nic tolik neznevěrohodnilo, jako podíl církve na moci, ať už přímý nebo nepřímý. Ten přímý měl jakýsi hisotrický vrchol v chvástání papeže Bonifáce VIII. na začátku 14. století, že od Boha vlastní „dva meče“, světský a duchovní, a že může podle libosti sesazovat císaře a krále a že veškeré (lidské) stvoření musí být pro svou spásu podřízeno jen jemu. Víme, že pýcha předchází pád a po této „slavné“ bule Unam sanctam následovalo avignonské zajetí, schisma dvoj- a trojpapežství, husitství a nakonec Reformace. Křížové výpravy a inkvizice mohou být dalšími příklady. Můžeme se ale ptát, zda model, který zvolil Luther (takticky se pro šíření Reformace spojit s knížepány a udělat z nich jakési „nouzové biskupy“) byl zase o tolik lepší. V době národních obrození pomýlení myslitelé tvrdili, že národ a stát jsou Boží dílo (filosof Hegel dokonce pravil, že stát je „Boží vtělení“) a církev má tyto hodnoty adorovat a slouži jim. Jak toto „modlářství státu“ dopadlo, s tím máme opět špatné zkušenosti s církevní podporou různých diktátorských a totalitních režimů včetně poklonkování německých národovců obou vyznání Třetí Říši. Dodnes jsou církevní představitelé v pokušení spojovat se s politiky k prosazování „křesťanských hodnot“ pomocí zákonů, zákazů, ústavních definic apod., handlovat podporu tzv. „křesťanských“ politiků za materiální výhody pro církev, vytvářet různé podivné spolky, ve kterých politici dělají „svaté ksichty“ a preláti jim k tomu dělají stafáž. A ve všech těchto případech se ďábel jen směje, protože na rozdíl od Krista, který ho poslal do háje, se řada jeho následovníků nechá ochotně utáhnout na vařené nudli a „padna klanějí se“.
Kázání by mělo skončit trochu nadějně a když se vrátíme k původnímu příběhu, ďábel pak už dal Ježíšovi pokoj a o jeho potřeby se postarala ta „správná“ strana – v příběhu andělé. V tom máme i my naději, jak to zpíváme v evangelické hymně „Ďábel, svět musejí jistě / ustoupit slovu jeho“. Tato naděje však platí, pokud se přidržíme Krista; Krista ukřižovaného a vzkříšeného: Krista, který v lidském světě prohrál, ale v tom Božím je Cestou, Pravdou a Životem, Boží mocí ke spasení všech, kdo v něho věří.