Milí přátelé v Kristu,
Ježíšovo podobenství o vychytralém správci vychází ze situace, kterou bychom dneska nazvali „kriminalita bílých límečků“: správce (v ř. originále „ekonom“, v některých angl. překladech manager) byl obžalován ze zpronevěry a čeká ho hloubkový audit, po kterém téměř jistě dostane padáka. Naštěstí se rychle zorientuje v situaci a defraudaci dokáže „vyprat“ menšími „úpravami“ úpisů dlužníků svého pána k oboustranné spokojenosti (win/win, výhra/výhra) - dlužníci jistě neprotestovali, když se dluh zmenšil, a správce tím získal nové "obchodní přátele". Zda tím svého pána oblafnul není zcela jisté, spíš se zdá že ne, ale pán i tak jedná zcela překvapivě: správce ještě pochválí, jak mazaně z patálie vybruslil. Byl by to dobrý námět na kriminální komedii, ale jako podobenství o Božím království to musí tahat za uši: člověk i s elementárním smyslem pro spravedlnost musí být v šoku, když vidí, jak tu Pán Ježíš staví na odiv zjevnou nepoctivost.
Je to jeden z důvodů, proč je podobenství i pro erudované vykladače Bible zapeklitým oříškem. Vždyť Bible na mnoha jiných místech učí, že se nemá krást, podvádět a křivě svědčit, že Hospodin miluje právo a spravedlnost atd. A tady je nám na odiv vystaven člověk, který tohle všechno porušil snad Bůh ví kolikrát. A ještě je pochválen. Je samozřejmě zjevné, že správce není chválen za nepoctivost, ale za schopnost improvizovat i ve zdánlivě beznadějné situaci, ale neubráníme se pocitu, že to připomíná heslo každého padoucha: „důležité není nekrást, ale nenechat se chytit“. Existují výklady, které se pokoušejí toto skřípání trochu uhladit: je možné, že za svoji práci nedostával pravidelnou mzdu, nýbrž podíl z obchodní činnosti a část, kterou dlužníkům odpustil, mohl být klidně i úrok, který by za normálních okolností skončil v jeho kapse – takže pán vlastně o nic nepřišel a správce „okradl“ jen sám sebe. To by mohlo častečně situaci napravit - řešení je alespoň formálně spravedlivé - ale rozpačitost z toho, jakého člověka nám dává Ježíš za vzor, úplně nezmizí.
K rozvažování nad textem by nám mohli pomoci dvě věci.
Když Martin Luther v předmluvě ke svým spisům vzpomínal na své začátky, napsal, že jeho „reformační přerod“ byl odstartován úvahami nad tím, co je to spravedlnost Boží. Už od dětství ji vnímal primárně jako spravedlnost, kterou Bůh požaduje po člověku, podle definice „dávat každému, co mu patří“, kterou středověk přejal z antiky. Reformátor trpěl mnohými úzkostmi, protože cítil, že i kdyby se postavil na hlavu, není schopen dávát Pánu Bohu „co jeho jest“. V určitém okamžiku (podle oficiálních životopisů „ve věži“, i když někteří tvrdí, že je to eufemismus pro sezení na WC) ale nazřel, že celou věc postavil na hlavu sám Pán Bůh, tím že ospravedlnil hříšníka z víry, zdarma bez skutků Zákona; že spravedlnost Boží je něco zcela jiného než konvenční spravedlnost v právu, společnosti a byznysu, což se samozřejmě musí příčit všem, kdo tuto zkušenost neudělali - podobně jako se jim příčí Ježíšův příklad mazaného správce. Není jistě náhodou, že v Lukášově evangeliu toto podobenství následuje po podobenství o marnotratném synovi: překvapivá reakce otce, který zkrachovalého hýřila přivítá s otevřenou náručí, a pohoršení staršího bratra, nespokojeného, že otec mladšímu sourozenci nedal "co jeho jest". Možná je to od Ježíše provokace, abychom se i my zamysleli nad skutečnou podstatou Boží spravedlnosti, abychom si uvědomili (jak to světským jazykem vyjádřil V. Hugo v románu Devadesát tři) že „nad absolutní pravdou je pravda lidskosti.“
S tím souvisí i druhý aspekt správcova jednání: jeho „win/win“ strategie ve vztahu k pánovým dlužníkům založená na odpuštění, na které nakonec svým způsobem vydělají všichni (zvl. pokud přijmeme výklad, že správce obětoval primárně svůj vlastní zisk). Můžeme namítnout, že formálně odpouští „z cizího“ a je motivován vlastními zájmy a ne nějakou velkodušnou charitou. Výsledek je ale týž. V modlitbě Páně sice říkáme: „jakož i my odpouštíme našim viníkům“ (dosl. „dlužníkům“), ale apoštol Pavel nás napomíná: „Máš něco, co bys nebyl dostal?“ (1K 4:7), takže v určitém smyslu i my odpouštíme „z cizího“, i když myslíme že jde jen o nás. Možná je odpuštění druhým klíčovou součástí oné „prozíravosti“, za kterou byl správce pochválen; svým způsobem tvoří protiklad k jinému biblickému manažerovi, „hrdinovi“ podobenství o nemilosrdném služebníkovi, který přijal odpuštění miliardového dluhu, ale byl ochoten soudit se o pár stovek.
Ježíš používá hebrejský výraz mamon, který obvykle používáme ve významu „touha po majetku“, ale jeho původní význam je „jistota“ (ze stejného kořene pochází i hebr. výraz pro „pravdu“ - eumuna - i aklamace Amen („je to tak!“)). V Ježíšově řeči je však dvakrát důsledně spojeno se slovem „pomine“ (ekleipein). Mnohé věci, na které spoléháme jako na „jistoty“ a stávají se často našimi cíli, jsou ve skutečnosti jen prostředky k něčemu, k čemu nás povolává Bůh - k budování vztahů („činění přátel“) s Ním i s bližními lidmi. Možná není jedno, jak jsme k tomu přišli, ale je důležitější, jak s tím naložíme - koneckonců všechno co máme, má nakonec svůj původ v Bohu, který nám dal poměrně rozsáhlé kompetence k tomu, co s tím podniknout. Měli bychom ale vědět, že Boží „hloubkový audit“ jednou přijde i na nás.