S Jakubovým listem má luterská církev letitý problém. Autor v něm tvrdí, že „víra bez skutků je mrtvá“ (Jk 2:17.26) a to se zdá být v rozporu s principem „sola fide“, ospravedlnění pouhou vírou, kterou jako tzv. materiální (obsahový) princip Reformace vyzdvihl Martin Luther na základě učení sv. Pavla.
Kritici (především z řad římskokatolické církve) Lutherovi předhazují, že Jakubův list nazval „slaměnou epištolou“ (což je pravda) nebo že jej dokonce vyškrtl z Bible (což pravda samozřejmě není). Luther svůj postoj k věci popisuje v předmluvě k epištole ve svém překladu Nového Zákona: vychází z předpokladu, že Boží slovo k nám přichází ve dvojí formě, jako Zákon, který člověka napomíná a odsuzuje, a jako Evangelium, které člověka zachraňuje a osvobozuje. U Jakuba se mu zdá, že apoštol zdůrazňuje pouze Zákon, čímž je (v porovnání např. s Pavlovými listy) jako text Božího slova neúplný. Píše doslova, že „Jakub ... nedělá nic víc, než že vede k Zákonu a jeho skutkům. Zkouší dosáhnout brnkáním na strunu Zákona toho, čeho apoštolové dosahovali povzbuzováním lidí k lásce.“ V téže předmluvě také upozorňuje na skutečnost, že Jakubova epištola byla přijata do celku Nového Zákona relativně pozdě, jako jedna z posledních knih a to ještě po mnoha diskusích, jak o tom svědčí církevní otcové Eusebius a Jeroným. Nicméně list v Lutherově Bibli zůstal: „Ačkoliv tento list sv. Jakuba byl starými odmítán, chválím jej a považuji jej za dobrou knihu, protože nesestavuje žádné lidské nauky ale důrazně hlásá Boží zákon.“ Zůstal i v tradičních perikopách, které jako luteráni po staletí používáme při bohoslužbě.
Jak je to tedy s vírou a skutky? Naše vyznání trvají na tom, že před Bohem člověka neospravedlňují žádné vlastní zásluhy, že je zcela mimo nás (pro Kristovu oběť a zásluhy) a jiným způsobem než vírou si ho nemůžeme přivlastnit. Autoři vyznání ale kupodivu souhlasí s Jakubem v tom, že víra bez skutků je mrtvá - v tom smyslu, že dobré skutky sice nejsou předpokladem nebo něčím vedle ospravedlňující víry, ale jsou jejím nutným důsledkem, „ovocem víry“. V posledním vyznání, Formuli svornosti, se třeba píše, že „z ospravedlňující víry vždy plynou dobré skutky; je-li opravdovdová a živá, jistotně se objeví v jejím doprovodu. [Víra] totiž nikdy nebývá sama, ale napořád je obklopena láskou a nadějí. … Dobré skutky z pravé víry vyrůstají jistotně a nepochybně, jako plody na dobrém stromě, není-li to jen víra mrtvá, ale živá.“ (čl. III a IV). Na tom jak jako křesťané žijeme, se ukazuje, jak moc to s vírou myslíme doopravdy, jak moc si Boha „připouštíme k tělu“. V tomto smyslu i pro nás platí Jakubova provokativní výzva: „Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích.“ (Jk 2:18)
Klíčová otázka zní, pro koho jsou skutky konány. Tentýž Martin Luther píše, že „Bůh naše skutky nepotřebuje, ale náš bližní ano“. Bohu skutečně nemáme ze svého vlastního co nabídnout - sebedokonalejší bohoslužba nebo modlitba, sebedrastičtější půst nebo sebedelší pouť na Něj neudělají žádný dojem; ať si navršíme sebevětší kopec zásluh, „Bůh vždy hledí do propasti“. Jsou tu ale naši bližní, ti kteří „v propasti“ - duchovní, ale často i existenční, sociální, vztahové aj. - stojí spolu s námi. Naše dobré skutky proto nedlužíme Bohu ale jim, nepatří k tomu, co nás činí před Bohem spravedlivými - k „ospravedlnění“ -, ale k řádu „posvěcení života“ respektive, dnes bychom řekli, „života z víry“, života, který spolu žijeme v církvi, ale i jako křesťané ve světě.
Tímto směrem ukazuje i pisatel epištoly. To na čem mu hlavně záleží, jsou lidské vztahy křesťanů mezi sebou i k druhým, to jak se víra projevuje v našem životě. Minulou neděli jsme rozebírali předcházející oddíl z Jakubova listu: bavili jsme se o tom, jakou paseku může napáchat agresivita a hněv, včetně „svatého“ hněvu, kdy domněle horlíme pro Boží věc. Lidská řeč však může ublížit i jinak než jen nadáváním nebo agresivním křikem; i věci vyslovené šeptem, za něčími zády, nebo s neupřímným medovým úsměvem mohou mít neméně destruktivní účinky. Na jiném místě listu Jakub říká, že „jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les!“ (Jk 3:5); proto hovoří i v dnešním oddíle o potřebě „držet jazyk na uzdě“. Ale nejde jen o řeči; příklady rozporů mezi proklamovanou vírou a realitou životní praxe ukazuje třeba na nevšímavosti vůči potřebným nebo na dělání rozdílu mezi bohatými a chudými, které v křesťanském společenství nemá místo, kdy se z nás stávají „soudcové v myšleních zlých“ (Jk 2:4 BKR), farizejové v nejhorším slova smyslu.
Abychom se nemuseli stydět, až se – nikoliv apoštol ale Bůh – zeptá „ukaž mi svou víru...“, vyzývá nás Jakub, abychom byli „činiteli slova, nikoliv jen posluchači“. Činitel je řecky poiétés, z čehož je i naše „poeta“, „básník“ – ve starověku, když Múza políbila básníka, nenapsal své dílo do šuplíku, ale počítalo se s tím, že ho bude veřejně přednášet; podobně i od nás se očekává, když se nás dotkne nikoliv Múza ale Boží milost, že půjdeme „s kůží na trh“ a nezavřeme to v sobě jako pod pokličkou. Apoštol přirovnává toho, kdo se setkal s Božím slovem, k člověku, který se dívá do zrcadla. V řeckém textu doslova čteme, že v něm vidí „obličej svého zrození“, tedy svou přirozenou podobu, bez make-upu, bez šminek; vidí se takový, jaký doopravdy je.
To je i funkce Božího slova v jeho dvojí podobě – Zákon nám říká, že jsme beznadějní hříšníci, Evangelium že jsme milované Boží děti. Pokud se ale na tomto zasekneme, pokud z víry nežijeme, tak tuto „zpětnou vazbu“ dříve nebo později ztratíme, podobně jako ten nešťastník, který zapomněl jak vypadá – i víra vyšumí a budeme na tom zase jako pohané. Jakub se nám snaží naznačit, že to máme brát s vírou vážně; místo letmého pohledu se máme do dokonalého zákona svobody „zahledět“, doslova (v řečtině) „sklonit se“ abychom lépe viděli každičký detail. Ve „sklonění“ je určitý aspekt pokory i oběti našeho pohodlí – to vše je potřebné, aby byl náš život z víry opravdový.
Poslední otázka, která by nás mohla napadnout, je co je to ten „dokonalý zákon svobody“. Zdá se to znít trochu protismyslně, podobně jako orwellovská hesla „válka je mír“ nebo „svoboda je otroctví“. Jakub však dále píše, že tímto dokonalým či „královským“ zákonem je „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ Podobně i sv. Pavel píše v Řím 13:10 že „naplněním Zákona je láska.“ Kristus nás osvobodil a sám pro sebe za to nic nechce, protože mu nemáme co dát, naše cesty ke svobodě však mají vést k těm, kteří nás skutečně potřebují a kterým co dát máme. Koneckonců i ten Luther, který radikálně prohlásil, že ke ke své vlastní spáse člověk nemůže přispět absolutně ničím, formuloval stejně radikálně i princip křesťanské lásky: „křesťan má být Kristem pro své bližní“ – člověk člověku Kristem, homo homini Christus.