Kéž by všichni byli proroci

Autor:
Vytvořeno:

Kázání na svatodušní neděli (konfirmace)

Dnešní starozákonní text z knihy Numeri začíná tím, co někdy zažíváme jako duchovní a vlastně i řada dalších lidí v povoláních pracujících s lidmi: Mojžíš vykazuje zřetelné známky „burning-out“, syndromu vyhoření. Už má dost, už ho nebaví dělat fackovacího panáka mezi Pánem Bohem a jeho lidem, poslouchat věčné stížnosti a kritiku Izraelců na různé obtíže a překážky na cestě do zaslíbené země, řešit neustálé revolty a předstupovat před Hospodina s dalším průšvihem. Hladový lid dostal na poušti z nebe manu, ale i to už je otrava; dali by si teď pro změnu maso a Boha i Mojžíše zkoušejí vydírat tím, že „za faraona bylo líp“. A Pán Bůh by reptaly a vzbouřence zase pořád jen exemplárně trestal – dá to práci, umluvit ho, aby to s Izraelci ještě nevzdal a do zaslíbené země někdo vůbec došel. Jenže každý, i Mojžíš, má občas pocit, že už stačilo, že už to dál takto nedává, a tak hodí ručník do ringu, flintu do žita. Nevíme, jestli byl z biblických postav první, ale rozhodně není poslední: i Eliáš, Jonáš, Jeremiáš nebo nešťastný Job dospěli do fáze, kdy by raději nebyli než by se dál trápili v Boží službě.

Může Boží člověk takto „vyhořet“? Moralista by zde řekl: „Mojžíš se asi málo modlí, jinak by se do takové situace nikdy nedostal.“ Případně by si ještě přisadil, jestli ze sebe před Hospodinem nedělá moc velkého chudáka. Nebo nějaký charismatik, ten by uvažoval, zda Mojžíš neslouží Hospodinu jen ze svých lidských „baterek“, ze svých omezených lidských sil, zda je dostatečně „obrácen“ a „znovuzrozen“ a nepotřebuje teprve dostat nějaké duchovní dary nebo přinejmenším jejich pořádný „nášup“.

Co na to Bůh? Dá za pravdu moralistovi a zdrtí vyhořelého Mojžíše kritikou, že se málo modlil? Nebo sezná, že má vůdce Božího lidu nějaký nedostatek v duchovní oblasti a udělá Mojžíšovi malé soukromé „Letnice“? Podle Bible Mojžíš dar Ducha má, je „na něm“. A Hospodin udělá pravý opak toho, co by se dalo čekat: Mojžíšovi Ducha nepřidá, ale ještě mu z něho vezme; povolá do služby dalších 70 starších, kteří pak sdílejí prorocký aspekt Mojžíšova povolání.

To samozřejmě nutně nemusí znamenat, že Mojžíše jako takového Pán Bůh o něco ošidil nebo obral; starověcí církevní spisovatelé Origenes a Theodoret píší, že Duch svatý je jako plamen lampy – je možné od něj zapalovat nové a nové zdroje světla, aniž by se ten původní nějak umenšil. Každý člověk jako jednotlivec ale má své limity a člověk jako takový, stvořený k Božímu obrazu, je „kompletní“ až ve společenství s druhým člověkem. V našem příběhu Hospodin dál „nešponuje“ samotného Mojžíše, ale problém vyřeší „rozložením zátěže“. To je i smyslem církve; Bůh nevytváří svůj lid jako izolované „ostrovní systémy“, ale jako propojený organismus, společenství vzájemné služby a posily. To nám ukazuje i příběh počátku církve ze Skutků: dar Ducha svatého nedostává třeba jen apoštol Petr jako domnělý první papež, aby z něj vytvářel nějakou hierarchii směrem dolů; dostávají ho jednostejně všichni včetně žen, i když k tomu, aby církvi sloužili v různých službách; tak má třeba Petr dar vedení, Jan Evangelista dar teologického myšlení a psaní, Marta dar praktické služby druhým atd.

Starozákonní příběh pak ještě pokračuje: dva starší, Eldad a Medad, se „zasekli“ v táboře a nepřišli ke svatostánku – nevíme proč, možná se jen „zapomněli“ a nestihli to, možná, jak píší někteří židovští vykladači, se cítili nehodni Boží služby nebo se báli zodpovědnosti. I oni však dostali dar Ducha a prorokovali. To se nelíbilo Mojžíšovu pobočníkovi Jozuovi, možná měl strach, že to sníží Mojžíšovu autoritu, ale na Jozuovu reklamaci říká Mojžíš zásadní věc: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci, když by Hospodin na ně dal svého Ducha!“ (Nu 11:29)

Co je to být prorok? Umět předpovídat budoucnost bez matematických modelů nebo křišťálové koule? Nebo hlasitě a sebejistě řečnit (třebas i s použitím svatých a pobožných frází) a kritizovat všechny a všechno? To by mohl být „prorokem“ kdejaký demagog a populista, i Karel Marx žertem poukazoval na svůj „prorocký“ plnovous. Ne, prorok je ten, kdo má dar vidět skutečnost (dějiny, společnost, církev, ...) Božíma očima a podle tohoto poznání jedná, o toto poznání se sdílí s druhými. Pokud tedy Mojžíš touží po tom, aby všichni byli proroci, jistě to není o tom, abychom se všichni vzájemně překřikovali kdo má patent na Boží pravdu; je to o tom vidět skutečnost Božíma očima a podle toho mluvit, jednat a žít, nejenom pasivně sedět a kritizovat vyhořelé Mojžíše.

To nám konec konců připomíná naše dnešní konfirmační slavnost – při konfirmaci mladý bratr či sestra opouští období, kdy za ně rozhodovali jiní a oni se pouze „vezli“; přihlášením ke křtu a k víře v Krista i oni přejímají aktivní spoluzodpovědnost za Jeho církev. Kéž bys i Ty, N., byla v tomto smyslu prorokem, kéž by v tomto smyslu i na nás ostatní Hospodin dal svého Ducha!