V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak na Pána Ježíše byla nalíčena obzvláště rafinovaná past: farizeové k němu poslali své učedníky se zdánlivě jednoduchou otázkou: mají se platit daně římskému císaři (a jeho okupační správě) nebo ne? Vtip byl v tom, že farizejští elévove tentokrát nepřišli sami, ale doprovodila je i jiná parta, tzv. herodiáni. Tušíte asi správně že mají něco společného s některým z Herodů, loutkových králů idumejského původu, kteří vládli Židům z milosti Římanů. Ty držela u moci právě spolupráce s římskými okupanty a jejich političtí příznivci, herodiáni si s kolaborací hlavu také příliš nelámali. Byli podobně jako farizeové nábožensko-politická strana, ale jinak byli jejich pravým opakem. Farizeové přísně dbali na náboženskou čistotu a tím pádem pro ně nebyl přijatelný žádný pohan v okolí, natož vládce nežidovského původu. Který navíc vydával mince se svým vlastním portrétem a polobožskými tituly typu kyrios a sotér, tedy „pán“ a „spasitel“, což bylo považováno za tak rouhavé, že bylo zakázáno platit takovými penězi v chrámu; v důsledku toho existovali ti „slavní“ penězoměnci, kterým Pán Ježíš popřevracel stoly. Takže při setkání s takovou sestavou se zdálo, že Pán Ježíš nemá kam ustoupit: buď řekne, že se daně císaři platit nemají – a k Římu loayální herodiáni ho „napráší“ římským úředníkům a Ježíš bude zatčen a popraven – nebo řekne, že se daně platit mají, čímž poklesne jeho obliba u protiřímsky naladěného židovského lidu a pokud ho hned na místě nezlynčují, počká si na něj v nějaké temné uličce nějaký zélót nebo jiný fanatický radikál.
Pán Ježíš se ovšem nenechal vyvést z míry a požádal o vzorek mince, kterou se má daň platit. A, světe div se, v židovských rukou (a dost možná i v oblasti chrámu kde neměly co dělat) se objeví mince s hlavou a nápisem římského cézara. Tedy mince, kterými všichni opovrhovali jako „modlářskými“ – a zároveň s nimi všichni platili. Ježíše chtěli uvést do rozporné situace – a najednou se ukázalo, že sami v rozporu žijí; proto ta Ježíšova nelichotivá poznámka o „pokrytcích“. Ježíš se zeptá: čí je tam obraz a nápis? Kdo tu minci vydal? Komu patří? „no... císaři…“ Nu, tak císaři dejte co je císařovo. Neříká: „císaři dejte všechno co chce“ nebo „všechno co máte“, ale „co je císařovo“. A Bohu dejte/nechte to co je Boží. Každému co jeho jest.
Řečtí filosofové Platón a Aristoteles takto kdysi definovali spravedlnost, jako „ctnost dávat každému co mu náleží“. Tuto „etiku ctností“ z pohanské antiky v určité fázi přejala i křesťanská církev, stejnou definici spravedlnosti se mnozí učili i z katechismu (zvláště v římskokatolickém prostředí). Stejnými slovy (Nur jedem das Seine!, „Každému jen co jeho jest!“) začíná i jedna z Bachových kantát pro dnešní neděli. Podobná slova (Jedem das Seine) však byla napsána i na bráně koncentračního tábora Buchenwald, kde se ve skutečnosti odehrávaly nejhorší nespravedlnosti: trpěli a umírali tam nevinní lidé a řemeslní zločinci (ať už v uniformách nebo jako „kápové“) tam panovali nad lidmi, kteří měli jiný názor než vláda, odmítali se „vůdci“ klanět jako bohu nebo jen nezapadali do jeho představ o „očištěném“ národu. Bylo to tedy stejně lživé jako jiný slogan z táborové brány „Prací k svobodě“.
Už jsme si několikrát řekli, že Boží spravedlnost toto schéma úplně nenásleduje, jinak bychom byli úplně v háji; Boží spravedlností je naštěstí Kristus a život z víry v něho. To nám ostatně připomněla Reformace, jejíž výročí jsme si v týdnu připomínali. V nedělním evangeliu se ale zdá, jakoby Ježíš na tuto hru přistoupil a jakoby ve výsledku existovaly dvě sféry, kde platí různá pravidla - sféra Boží a sféra císaře. V naší tradici je to ještě umocněno svérázným chápáním Lutherova učení o dvou říších, jakoby křesťan byl křesťanem jen doma nebo v kostele a veřejná sféra by se spravovala nějakým vlastním způsobem - v jedné mládežnické písni jsme kdysi zpívali: „v neděli v kostele pozdvihni hlavu / v pondělí hleď zas ztratit se v davu ... na nebi žijí andělé svatí / na zemi jiné zásady platí…“
Klíčem k pochopení Ježíše v evangeliu je myšlenka „obrazu a nápisu“. Peníze a podobné věci jsou prostředky jimiž se spravují časné záležitosti tohoto světa a „obrazem a nápisem“ se odkazují k autoritě toho, kdo je touto správou pověřen - v případě scény z evangelia římského císaře. Otázka, která v evangeliu nezazní, ale skrytě je za tím vším, zní: kde má svůj „obraz a nápis“ Bůh? Odpověď najdeme už na prvních stránkách Bible (Gn 1, 26-27) - v člověku. Člověk jako takový je Božím „obrazem a nápisem“. Když císař vybírá daně aby např. stavěl silnice a vodovody nebo trestá přestupky proti společenskému zřízení, jedná zcela jako Boží služebník; pokud se však prohlásí za boha nebo si začne jiným způsobem nárokovat i duši člověka, mění se již ze služebníka v Božího nepřítele. To je věc, se kterou se v době římského pronásledování pokoušeli přesvědčit své pohanské okolí první křesťanští apologeti jako Justin Mučedník aj., ale stejným způsobem platí i dnes: totalitní politické ideologie (ať už mají vnější nátěr ateistický nebo náboženský) se podobným způsobem sápou po duši člověka a Boží obraz se v něm snaží nahradit svým vlastním. Světská moc má právo na uznání své autority, toto právo však končí tam, kde začínají práva Božího dítěte. (Luther: „Od císaře a světské moci totiž nemáme nic víc než jídlo, jídlo a pití, oděv, ochranu, pokoj a vše ostatní, co patří k tomuto pomíjivému životu.“) To je skutečný význam onoho „...co je Božího, Bohu“ (a možná toho nenápadného slůvka Nur („jen (to co mu patří)“) z Bachovy kantáty, kde se ostatně zpívá „Své srdce však ponechej jen Nejvyššímu“).