Milí přátelé v Kristu,
tematický podnadpisek dnešní neděle ve slovenské Agendě zní „Milosrdenstvo a odpustenie“ a v německé „Společenství hříšníků“. Oboje spolu souvisí.
Biblický slovník říká, že milosrdenství je „biblické slovo, které charakterizuje Boha zjeveného lidem“ a že je to „základní Boží vlastnost“. Jsme vděční, že Bůh takový je – jinak bychom tu nebyli; – někteří to ovšem berou jako jakousi automatickou samozřejmost; říká se, že když umíral básník Heinrich Heine, řekl prý: „Bůh mi jistě odpustí, je to ostatně jeho povolání“. Co se dělo, když před Pána Boha skutečně předstoupil, o tom už nevíme. Bůh je svatý, není nikomu nic dlužen, odpouští ze své svobodné lásky. Možná by nám odpustil i bez kříže a Kristovy oběti; jako nějaký shovívavý senilní mocnář nebo jako policajt, který se tváří, že se koukal jinam – napomohlo by to však vítězství dobra ve světě? Milosrdenství je, jak pravil slovník, základní vlastností Boha, bohužel však není základní vlastností člověka. A to ani člověka náboženského; ba z náboženských důvodů často také býváme k druhým nelítostní a krutí. Mohamedáni každý den vzývají „boha milosrdného, slitovného“ (bismi’lláhi rahmani rahim), ale projevy jejich náboženství nás často naplňují obavami a strachem. Jenže ani v křesťanství, kde se o Božím milosrdenství dozvídáme nejen z Ježíšova učení, ale i z jeho kříže, mnohdy vypadáme že jsme se z obojího příliš nepoučili: svědčí o tom nejen dějiny, ale i současnost; stačí si přečíst některé statusy a komentáře „křesťanů“ na dnešních sociálních sítích.
Křesťan je přitom k odpuštění zavázán, není mu to nabídnuto jako pouhá možnost pro jeho libovůli. Důvod je nabíledni: před Bohem jsme všichni „na jedné lodi“ a Bohu dlužíme daleko víc než vzájemně sobě mezi sebou, jak nám to říká i Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníkovi, kterému jeho pán odpustil miliardové dluhy, ale sám se chtěl v roli věřitele s kolegou soudit o pár babek (Mt 18:21-35). V astronomickém měřítku, v jakém vyčísluje dluh vůči Bohu lidský hřích („dluh“ - ř. ofeiléma - je spolu s „minutím cíle“ - ř. hamartia - nejběžnější metaforou lidského hříchu v Novém Zákoně) nemá ani cenu se vzájemně poměřovat, kdo Bohu dluží více. Písnička z českého zpěvníku (HP 315) nás nabádá: „žádným jiným nepohrdej / pro mdlobu těla jeho ... neb též jsme všechno hříšníci, / však Krista účastníci.“ (ve verzi ze zpěvníku ČCE „neb jsme jedni jako druzí / jen hříšní, bídní sluzi“).
Podobně to ukazuje i podobenství z toho evangelia dnešního: člověk je tvor velmi všímavý co se týká druhého: smítko, třísku, „mrvu“ (dosl. kousek suché slámy nebo větvičky) v jeho oku zpozorujeme na sto honů a dokonce jsme ochotní mu velkomyslně nabídnout okamžité ošetření. Provedení této duchovní oftalmologie však cosi brání. Martin Luther říká v jednom svém kázání: „když (křesťan) vidí smítko v oku bližního, ať se nejprve, než začne soudit, postaví před zrcadlo a podívá se do něj na sebe – najde tam tak velký trám, že by se z něj dalo udělat koryto pro prasata.“ Teprve až kláda ve vlastním oku zmizí, můžeme se zabývat okem bližního – za předpokladu, že mu chceme opravdu pomoci a ne si jen sami něco dokazovat.
Samozřejmě Bůh je svatý a hřích nenávidí, cesta hříšníků vede do záhuby a i u církve Kristovy si přejeme, aby byla krásnou a čistou Nevěstou svého Ženicha. I mnoho novozákonních farizejů v tomto mělo docela upřímnou a nepokryteckou touhu: věřili, že Bůh se nad Izraelem smiluje, pokud se celému společenství Božího lidu podaří alespoň jediný den zachovat Boží zákon bez jediného selhání. Proto mohli být stejně úpřímně a nepokrytecky naštvaní na „sabotéry“, kteří tuto bohulibou snahu soustavně kazili: na nevěstky, celníky a jiné hříšníky. V 18. kapitole Matoušova evangelia čteme, že se v církvi máme vzájemně napomínat, což mnozí činí velmi rádi, ale Matouš do téže kapitoly zařadil i již výše zmíněné podobenství o nemilosrdném služebníkovi, aby nás upozornil, že kritice druhých by měla předcházet velmi důkladná sebekritika - pak budeme možná různé věci vidět v trochu jiném světle, než když se ihned automaticky postavíme do pozice Pána Boha.
Moralizování je velmi snadné a jeho nejvděčnějšími terči jsou poklesky našich bližních například v oblasti sexuality, nevychovanosti mládeže nebo marného boje s různými závislostmi, o kterých „slušný člověk“ snad ani neslyšel. Zapomínáme, že Boží slovo říká, že „kdo by jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem“ (Jk 2:10) a Bůh nás vidí jako zloděje, smilníky a vrahy, i když se považujeme za „slušné lidi, kteří nikoho nezabili a nikdy nic neukradli“. Kdybych Jakuba dále rozvíjel, ten který řekl „Nezcizoložíš“, řekl také „nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“, „nezneužiješ Boží jméno k marným věcem“ nebo „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“, což jsou hříchy, které - na rozdíl od toho smilnění - často umíme (jako ti farizejové) pomalovat přesvědčivou „svatou“ kamufláží nebo je dokonce omlouvat „jezuitským“ principem „účel světí prostředky.“ Sami sobě odpouštíme mnohé, druhým (ať už ve vztahu k Bohu nebo k nám) již méně. Přitom i sv. Pavel, na kterého se jako luteráni rádi odvoláváme, říká: „Proto jsi bez omluvy, člověče, a to každý, kdo soudíš. V čem soudíš druhého, v tom odsuzuješ sám sebe, neboť soudíš, ale sám činíš totéž.“ (Ř 2:1-2) Evangelijní výrok „jakou měrou měříš, takovou ti bude naměřeno“ bychom si měli preventivně zopakovat vždy, když jsme v pokušení komentovat kvalitu morálky nebo zbožnosti ostatních.