Milí přátelé v Kristu,
včera jsem se zapojil do debaty v jedné křesťanské diskusní skupině: mluvilo se tam o příběhu z prostředí nějakého (asi evangelikálního) církevního sboru, kde nějaký bratr podváděl svoji manželku a pak zahynul při autonehodě; paní to vnímala jako Boží trest na nevěrníkovi. Nejistý tazatel se ptal, že pokud tomu tak je, proč třeba předčasně umírají nemocné děti nebo lidé, kteří nikomu takto neublížili. My z Bible víme, že Pán Ježíš velmi důrazně protestoval proti takovým představám: pobití Galilejci nebo dělníci na které spadla věž nebyli větší hříšníci než ostatní a každý by se měl zamýšlet nejprve sám nad sebou, než začne spekulovat o tom, jak jsou na tom se vztahem k Pánu Bohu ostatní. Nicméně, jak vidíme, takové myšlení mezi křesťany stále přežívá; jako kdyby Pán Bůh s člověkem obchodoval, za vzorné chování mu nabízel bohatství a pohodový život a neštěstí a zmar potkávalo jen ty, kdo zlobí a nespolupracují.
V příběhu z dnešního evangelia takové neštěstí a zmar potkalo jednu, jak se dnes říká, neúplnou rodinu. Nejmenovaná vdova zažila už druhou citelnou ztrátu ve svém životě: nejprve přišla o manžela a teď i o svého jediného syna. Byla to samozřejmě především lidská ztráta – je jen málo představitelnějších bolestí než když rodiče ztratí své děti. Byl to i sociální problém: ztratila svého potenciálního živitele ve stáří a protože se tehdy nechodilo na poštu pro důchod, byla už odkázaná jen na žebrotu či soucit svého okolí. A byl tu i náboženský, duchovní problém, který jsem naznačil výše: v dobovém židovském vnímání, kde je úspěch a zvláště zdárné pokračování něčího rodu považováno za známku Božího požehnání, se vdova ještě musela cítit jako prokletá a zavržená Bohem: smrtí jediného mužského potomka skončila naděje na pokračování rodu a Bůh přece žehná pokolením spravedlivých, kdežto bezbožníka vyvrací z kořene, jeho rod zmizí a už nebude připomínán. Jen chabou útěchou je, že v jejím žalu jí přišlo podpořit hodně lidí – evangelista píše, že pohřební průvod tvořil „zástup mnohý“.
Na své cestě na hřbitov ale pohřební průvod potkává jiný „zástup veliký“ – Ježíše obklopeného jeho učedníky, příznivci a zvědavci. Nezdá se, že by to bylo plánované setkání, a také po Ježíšovi nikdo nic nechce. Nikdo před ním nepadá na kolena, nikdo mu nevyčítá, že kdyby se neopozdil, junior by teď neležel na prkně. Je to sám Ježíš, kdo se ujímá iniciativy a, jak je u něj obvyklé, poruší při tom kdejaké dobové pravidlo nebo tabu. Vdově přikáže „neplač!“, ačkoliv, na rozdíl od kvílení najatých plaček, byl její pláč skutečný a lidský pochopitelný. A pak se dotkne már, na kterém nebožtíka nesou, ačkoliv dotyk těla zemřelého pravověrného Žida kulticky znesvětil a i ti pro které nebylo zbytí – nosiči már – se pak museli složitě rituálně očišťovat. Zesnulému mladíkovi přikáže: „Vstaň!“ – a, k ohromení všech, se mladík posadí a rozmluví; neklamné známky života. Vdova může být třikrát ráda: vrátil se jí milovaný syn, neumře na stará kolena hlady a asi ani není před Pánem Bohem prokletá. I lidé jsou ohromeni a radují se – považují Ježíše za proroka přinejmenším tak velkého jako Eliáš, který podobně vzkřísil syna vdovy ze Sarepty, a za znamení Boží přítomnosti mezi lidmi.
První co člověka samozřejmě napadne (zvláště člověka, který ztratil někoho blízkého) je, že je škoda, že Ježíš i dnes nechodí po zemi a nekoná podobné zázraky jako na běžícím pásu (i když já věřím, že i dnes Bůh zázraky koná, ale podle své vůle, ne podle naší). Evangelista ovšem příběh nezapsal proto, abychom meditovali nad tím proč tato vdova měla štěstí a jiné vdovy ne; Ježíš tyto jednotlivé činy zaznamenané v Bibli koná proto, aby o něm vypověděly něco, co se týká nás všech.
Martin Luther se na dnešní evangelium dívá trochu symbolicky; všímá si těch dvou průvodů, které se tu potkaly: ten, ve kterém jde Ježíš, zobrazuje to co Bůh dává nám, a ten druhý, pohřební, zase to, co my můžeme dát Bohu. Což – jak vidíme – není nic moc. Ale i v Ježíšově průvodu jdou učedníci a další lidé, kteří ještě neví, že Ježíš má moc nad životem a smrtí (je to první případ vzkříšení v evangeliu). I oni, tak jako pozůstalí a truchlící ze zástupu naproti, jsou při setkání se smrtí konfrontováni i se svou vlastní konečností a řadou otázek, které konec lidského života přináší. V pozvánce na dnešní bohoslužby jsem pohled Kristova učedníka ukázal z perspektivy skladatele J. S. Bacha: v prvních dvou kantátách pro dnešní neděli si i jako věřící člověk klade onu tísnivou otázku: „kdy to budu já?“ (jak jsme zpívali v předešlé písni ES 664). Možná i proto, aby vytěsnili a unikli podobným otázkám, lidé nechodí na pohřby a pochovávají své blízké tzv. bez obřadu.
Tedy i v tom druhém, v tom „našem“, zástupu si lidé kladou stejné otázky. Rozdíl je v tom, že v tomto zástupu je také Ježíš; shromáždil se kolem něho, je svědkem jeho slov a činů. My jako křesťané nejsme sami o sobě žádní superhrdinové, „nadlidé“ nebo „lepšolidé“, jen lidé, kterým nic lidského není cizí. Jsme ale shromážděni kolem Ježíše, o kterém – na rozdíl od učedníků z příběhu – už víme, že nejen křísí mrtvé, ale že i sám zemřel a vstal z mrtvých abychom my mohli mít život. Písnička z první Bachovy kantáty, kterou bohužel nemáme ve zpěvníku, dále pokračuje vyznáním, že se smrtí se sice mohu potkat již zítra, ale již dnes, hned teď, se mohu setkat s tím, který je sám Život a smrt nad ním již více nepanuje (Řím 6:9). Svatý Pavel nás se modlí za křesťany v Efezu, „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“ a tak se stali „nakonec prostoupeni skrz naskrz Bohem“ - abychom se s Kristem, tak jak jsme vnějšně sjednoceni ve křtu, sjednotili i uvnitř sebe, v našem srdci a tak získali podíl na Božím životě. Bach to vyjádřil v těch zbylých dvou kantátách: v první vyznává „Kristus Pán jest můj život“ a v druhé, že opřen o Krista, se už smrti ani nebojí.
Jdeme v církvi, ve „velikém zástupu“ s Kristem, a na cestě potkáváme různé jiné průvody včetně těch pohřebních; někdy se i my sami takovým průvodem stáváme, když odejde někdo z našeho středu. Jsme také jen lidé, kteří prožívají smutky a nejistoty své vlastní i druhých lidí. V našem středu však jde i Ježíš, který je Pánem života i smrti. Díky němu – tomu co nekonáme my sami, ale Kristus v nás – se stáváme tím o čem mluvil Martin Luther: vyjádřením, svědectvím o tom, co Bůh dělá pro člověka. Někdy to vyžaduje i tu trochu Ježíšovy odvahy prolomit nějaké předpisy, zvyklosti či tabu. Pokud ji však sebereme, vždy bude na konci velká radost z poznání, že „Bůh navštívil svůj lid“.