Milí přátelé v Kristu,
všichni víme, že když končí občanský rok, jeho poslední den (31. prosinec) se také nazývá Silvestr, podle starověkého římského biskupa Silvestra, který žil v době císaře Konstantina. V našich končinách se „na Silvestra“ slaví, často tak mohutně, že jsme rádi, že Nový rok je dnem pracovního klidu, abychom se stihli nějak dát dohromady. Víte ale, že i církevní rok – ten, který začíná o Adventu a při bohoslužbách nám připomíná důležité věci z dějin spásy – má také (svým způsobem) svého „Silvestra“? Můžeme tak vidět tu dnešní neděli, kdy končí „starý“ církevní rok. Naši němečtí souvěrci (tedy němečtí luteránští křesťané) jí říkají „neděle Věčnosti“ (Ewigkeitsonntag) a je to pro ně příležitost připomínat si jejich zesnulé, zvláště zemřelé členy sboru (my - cz+sk - jsme víceméně pro tento účel převzali „dušičkovou“ tradici katolické většiny).
„Věčnost“ se však netýká jen těch, kdo, lidově řečeno, „na ni odešli“, ale nás všech. Ten trochu odlehčený název „církevní Silvestr“ spolu s výběrem textů o posledních věcech člověka a světa nám má připomenout zaslíbení Kristova příchodu spolu se zánikem přítomné skutečnosti a novým stvořením, vlastně jeden velký „Silvestr“ světových dějin. Zároveň tím ale skončí také čas, který nám Bůh dává k tomu, abychom ho hledali a abychom se pro něj mohli rozhodnout - co bude „potom“, bude už definitivní a nezměnitelné. Který den to nastane, to nikdo neví; teologové nám říkají, že znamení Božího soudu jsou buď obecná nebo konkrétní – ta obecná jsou tu s námi stále, ale neukazují na žádný určitý čas a ta konkrétní se objeví až těsně před koncem. Proto nemá z biblického a křesťanského pohledu smysl konec světa nějak vypočítávat, jak to dělají různé sekty a rádoby-prorokové. Johann Gerhard, jeden z našich největších teologů, píše: „který den bude tím posledním a tedy který den nebo hodinu přijde Kristus k soudu, o tom věříme, že to žádný člověk přesně neví a tedy bychom se měli vyvarovat opovážlivého a netrpělivého vyzvídání o něm.“ Cituje k tomu Sk 1:7 „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci.“ Takže „šampus“ na ten „Velký Silvestr“ bychom měli mít nachystaný stále – může to být za 1000 let nebo zítra, nebo i dnes než se rozejdeme z kostela.
Ježíš o tom vypráví podobenství o deseti družičkách na svatbě. Ve Svaté zemi bývá přes den pořádné horko, takže se tam v Ježíšově době svatby a podobné veselice konaly až večer. Družičky se svítilnami ženicha doprovázely do domu jeho vyvolené. Ty svítilny byly buď malé olejové lampy na tyčích (podobné našim lampionům) nebo pochodně s hořící látkou namočenou v oleji, každopádně něco co potřebovalo přísun paliva, aby mohlo hořet. V Ježíšově příběhu ovšem čas utíká a ženich nikde, až o půlnoci nastane povyk. Ženiši o půlnoci obvykle nechodí, spíš zloději, kteří si myslí, že je tou dobou nikdo nečeká. Každopádně polovina děvčat nemyslela na zadní kolečka a než sehnaly náhradní olej do lampiček, dveře se zavřely a naráz byly mimo hru.
Příběh by nás mohl svést k povrchnímu moralizování a
odsuzování „pošetilých“ družiček, někdy máme tendenci
dívat se na ně jako lehkomyslné, hloupé a nemravné holky, které
by na té svatbě stejně neměly co pohledávat. „Boží
království“ je ale podobné všem deseti, ne jen těm pěti
„rozumným“. Všechny jsou „panny“, tedy (přinejmenším
morálně) plně kvalifikované pro danou úlohu, kterou by za
normálních okolností (kdyby ženich přišel včas) bez problému
splnily, všechny (včetně těch „rozumných“) nakonec
„vytuhly“, když ženicha dlouho nebylo. Je to trochu podobné
jako v podobenství o dvou stavitelích z Horského kázání, kde
toho (taktéž) „pošetilého“ trochu vnímáme jako lajdáckého
čuníka z pohádky o třech prasátkách, který si halabala splácal
přístřešek. Ve skutečnosti mohl postavit impozantní rodinné
sídlo viktoriánského stylu - akorát ten základ na písku byl
špatný.
Na jiné vykladačské scestí bychom se mohli
dostat, kdybychom se příliš zasekli u otázek typu co je to ten
„olej“: v minulosti jedni křesťanští učitelé říkali, že
zásluhy a dobré skutky, druzí, že víra nebo Duch svatý - ale to
už bychom se dostali za žánr podobenství – na rozdíl od
alegorie podobenství nezkoumá jednotlivé „rekvizity“, ale
celou situaci příběhu. Ostatně, v „ekumenických“ hádkách u
toho všeho – víry a skutků, litery slova a Ducha – závisí
spíš na správném pořadí a správných prostředcích, než aby
se to vzájemně vylučovalo.
Podstatné je to, abychom v životě s Bohem „neusnuli na vavřínech“ a pokud by nás to už potrefilo (i „rozumné“ družičky usnuly), abychom měli jak ho „obnovit ze zálohy“. Proto je důležité v duchovním životě pravidelně „tankovat“ a „dobíjet baterie“ - v modlitbě, ve slově Božím, v bohoslužbě, ale i na místech kde (jak jsme viděli minule z podobenství o soudu nad národy) můžeme potkat Krista v druhých lidech.