Podobně jako na Štědrý den nám dnes kalendář vyvedl pěkný kousek – je neděle (první po vánocích) a zároveň nám končí občanský rok 2006, většina národa se chystá slavit Silvestra, den pojmenovaný po jakémsi starověkém papeži, který by byl pravděpodobně upřímně zděšen, kdyby viděl televizní estrády, petardy a hektolitry alkoholu, které si lidé dnes spojují s jeho jménem. Jinými slovy, kalendář nám nabízí pro naše dnešní zamyšlení mnoho podnětů a tak se pojďme alespoň některými nechat oslovit, možná v nich objevíme i cosi společného.
Texty Božího slova, které jsem vybral, nabízí Ekumenický lekcionář, tedy rozvrh biblických čtení pro neděle a svátky, právě k příležitosti závěru občanského roku.
Ze všech textů (z každého trochu jinak) vyplývá, že jako lidské bytosti jsme postaveni do světa v hranicích prostoru a času. Ano, člověk nemusí být fyzikem nebo přírodovědcem, aby viděl, že čas, ve kterém žijeme, je součástí našeho stvořeného světa; kdybychom se mohli nějakým zázračným způsobem dostat mimo něj, mohli bychom jím všelijak kroutit nebo ho natahovat či naopak smršťovat jako vyžvýkanou žvýkačku. Tuto výsadu bohužel nemáme, tu má pouze Bůh žijící v tom, co si ani neumíme pořádně představit a tak tomu pracovně říkáme věčnost. Naše přemýšlení, stejně jako celé naše bytí zde, prostě nejde od času odpárat. Pozemský život člověka je vymezen časovými hranicemi zrození (početí) a biologické smrti. Nanejvýš jsme schopni nežít z okamžiku do okamžiku jako zvířátka, ale můžeme se dívat zpátky do minulosti, přemýšlet o budoucnosti a na základě těchto myšlenek hledat své místo v přítomnosti.
Do minulosti se ohlížíme na konci každého občanského roku. Přemýšlíme nad tím, co (nebo koho) odcházející rok dal a vzal. Kniha Kazatel to vystihuje známým zjištěním, že v čase mají místo věci dobré i zlé, ale i jejich opaky, lidé, věci, i události se objevují a pak zase mizí – jako květiny, které zasadíme a pak je vytrhneme, abychom zase příště zasadili jiné. Kazatelovo konstatování může být na první pohled skličující – trochu to působí dojmem, že jsme odkázáni být trpnými diváky věčného kolotoče věcí dobrých i těch méně dobrých. Ba co víc – lopotně tímto kolotočem otáčíme jako dobytek žentourem, tak dlouho, dokud sami nezmizíme ze scény. Je tu ale něco, co stojí tak trochu mimo: čteme, že vše dobré pochází od Boha a to co Bůh činí má trvalou hodnotu – přetrvává to navěky, do oné věčnosti, po které člověk skrytě žízní – neboť vidí svůj život jako celek a ptá se po jeho smyslu. A tak můžeme v důvěře předpokládat, že pokud se podílíme na dobru, podílíme se na Boží věci a tím na něčem, co nezmizí v propadlišti dějin.
Z Janova Zjevení však zaznívá hlas, že kolotoč zápolení dobra a zla, objevování se a mizení, vzniku a zániku jednou skončí – mechanismus se zastaví, kola se zadrhnou, stroj bude rozmetán na prach. Bůh, který vstoupil do naší časovosti, jednou čas ukončí a vše pojme do své věčnosti, svět bude obnoven, pro zlo, v Janově vidění symbolizované temnými silami moře, zde již nebude místo. Obraz Jeruzaléma a stánku, který ve Starém Zákoně symbolizoval Boží přebývání s lidmi se stane plnou skutečností, lidé proměnění mocí Ježíšovy oběti a lásky vstoupí do světa Božího tak jako při vtělení, při zázraku Vánoc vstoupil Bůh do světa lidského.
Máme tu ještě text evangelia. Obraz všeobecného Posledního soudu jakoby tvoří svorník mezi světem Kazatele z Jeruzaléma a světem Jana z Patmu. Ježíš užívá podobenství pastýře, který večer po skončení pastvy rozděluje dosud jediné a pomíchané stádo na ovce a kozly. Podle vykladačů prý proto, že kozlové na noc potřebují více tepla než ovce; nevím, možná nějaký chovatel zvířat z vašich řad by to dovedl vysvětlit lépe. Jisté je, že kozlové z evangelia si tepla „užijí“ až až. Klíč k zařazení napravo nebo nalevo má v ruce každý, kdo stojí před Synem člověka a jeho anděly – cokoliv učinil nebo neučinil nejmenšímu z bratří, učinil nebo neučinil tomu, který usedl na trůn své slávy. Ve svém životě není nikdo trpným divákem. I kdyby se tato Ježíšova slova o posledním soudu týkala pohanů, kteří nepoznali Krista, je jasné, že každý má svůj konečný cíl ve své moci, nikdo se nemůže vymlouvat na nevědomost, předurčení nebo osud.
Když se tedy díváme na přečtené texty Božího slova; můžeme v nich vidět vztah času a věčnosti a oddávat se mudrování a filosofování. Můžeme v nich ale také vidět, kde můžeme hledat v prožitém a prožívaném Boží stopu. Na rok, který právě dnes končí, se můžeme dívat jako na právě „odkroucený metr“; jak se módně říká, „svět je zase o rok starší“. Můžeme jej však také vidět jako čas, ve kterém byl s námi Bůh, jako prostoru, kde jsme se s ním společně setkávali ve všem dobrém, co pro nás učinil i v tom, co jsme učinili my, kde se s námi setkával i ve velkých, malých i nejmenších lidičkách, kteří nám zkřížili cestu. Někdy to není právě příjemný pohled – dluhů vůči bližním, ve kterých máme vidět Krista, by každý z nás jistě napočítal habaděj, a to nejen za uplynulý rok. Někdy nemusí chodit daleko – stačí i vlastní rodina.
Ježíš nám obraz krále soudícího národy nevykresluje proto, abychom se k druhým chovali dobře z vypočítavosti – co kdyby to byl náhodou inkognito cestující Bůh. Vždyť pohané, kteří budou souzeni podle téhož měřítka, takové poznání mít nemusí. Stojí však za tím biblická pravda, že láska k Bohu a láska k bližnímu k sobě zas tak daleko nemají: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí, píše sv. Jan ve svém prvním listě. Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra... Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě... Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska?
Texty ze Zjevení a evangelia však hledí do budoucnosti – neboť v minulém a současném je Boží přítomnost skryta, budoucnost však patří plně jemu. Proto máme s vděčností radovat z toho dobrého, co se nám dostalo, s pokáním a touhou po nápravě hledět na své dluhy vůči Bohu i bratřím a sestrám, ale hlavně hledět do budoucna s nadějí, že dobré má na rozdíl od všeho zlého hodnotu, která nepomíjí. Vždyť cílem, ke kterému jako společenství křesťanů ve světle evangelia kráčíme, je ten, který o sobě řekl: „já jsem Cesta, Pravda a Život.“