V dnešních čteních z Božího slova jsme slyšeli o dvou mužích, kteří mají něco společného, i když je od sebe dělí pár stovek let. Texty je zachycují v okamžiku, kdy berou do ruky svitek s biblickým svědectvím, postaví se před shromážděným lidem a hlasitě z něj čtou.
Našim prvním mužem je znalec zákona Ezdráš. Setkáváme se s ním v situaci, kdy jsou po návratu z babylonského zajetí dostavěny jeruzalémské hradby. Hmotná oprava, rekonstrukce pobořeného domova je již téměř hotova. Je však potřeba ještě jiná, možná důležitější rekonstrukce – rekonstrukce duchovní, rekonstrukce víry Božího lidu.
Ve středu této rekonstrukce však najednou nestojí Hospodinův chrám, ale Písmo svaté. Ezdráš čte lidu text Boží smlouvy s jeho lidem, tak jak byl zapsán v pěti knihách Mojžíšových, pokud by někdo nerozuměl, jsou po ruce levité, kteří jsou připraveni obtížná místa vysvětlit. Podobně jako v době krále Joziáše jsou tu shromážděni všichni muži a ženy, kteří jsou schopní porozumět. Při konfrontaci s hlasem Božím, který zaznívá ze čteného svitku, jsou všichni dojati a pláčou. Ezdráš a Nehemiáš, vůdcové Božího lidu, však obracejí pozornost shromážděných od bolestné minulosti k budoucnosti plné naděje. „Netrapte se, neplačte! Běžte se radovat a užívat si života!“ Hospodinovo slovo, Boží zákon se tak stává zdrojem radosti, radosti z toho, že Bůh je opět uprostřed svého lidu.
Druhým mužem, který čte z biblického svitku, je potulný vesnický kazatel Ježíš. Jeho posluchačstvo je poněkud skromnější než Ezdrášovo – jsou to jen obyvatelé galilejského městečka Nazaret, kteří se sešli k pravidelné sobotní bohoslužbě v místní synagoze. Do této tradice shromažďovat se kolem Božího slova, tradice, založené Ezdrášem a Nehemiášem, vstupuje Ježíš. Po úspěšném kazatelském „turné“ po okolních vesnicích přichází i do svého domovského Nazareta. V synagoze tehdy po zpěvu žalmů, recitaci židovského vyznání víry (šema) a po modlitbě 18 požehnání následovala 2 čtení – jedno ze Zákona, jedno z Proroků a případný výklad některého ze čtení.
Ježíš tedy vstane, jde ke čtecímu pultíku a přečte část 61. kapitoly proroka Izaiáše. Čte o radostném poselství pro chudé, navrácení zraku slepým, uzdravení zkormoucených srdcé, propuštění zajatců, vysvobození těch kteří jsou utlačováni, sklíčeni, zdeptáni, zlomeni. Program toho, nad nímž je Duch Páně, koho pomazal Bůh jako svého Mesiáše. Ježíš svine svitek, vrátí ho kostelnímu slouhovi, a posadí se (v synagoze u kázání směl sedět i kazatel, nejen posluchači). Všichni napjatě visí Ježíšovi očima na rtech a čekají co bude dál.
Obsah Ježíšova kázání byl prostý – Lukáš nám je zachoval jako jedinou větu: Dnes se naplnilo Písmo, které jste právě slyšeli. Nasloucháním přítomných se zde a nyní naplňuje prorocké zaslíbení Písma o spáse, shromážděná obec je svědkem nastávajícího vysvobození.
Doba církevního roku „po zjevení Páně“ se nám snaží předložit různými způsoby odpověď na otázku „kdo je Ježíš“. První neděli jsme četli příběh o Ježíšově křtu, ve kterém jej Bůh označil za svého milovaného Syna; minule jsme slyšeli příběh o Káni Galilejské která se stala znamením toho, že Ježíš je přítomen tam kde se lidé radují a tuto radost také lidem dává. Dnešní text nám odpovídá na otázku kdo je Ježíš, nadějnými slovy mesiášského programu – radostná zpráva, uzdravení, vysvobození. Tutéž odpověď pak dostává uvězněný Jan Křtitel, když se ptá po Ježíšově totožnosti.
Čím nás mohou přečtené texty ještě oslovit?
Pro život společenství církve si můžeme všimnout již zmíněné Ezdrášovy duchovní rekonstrukce Izraele Biblí a bohoslužbou. Život sboru, farnosti nebo jiné církevní obce ssebou přináší různé praktické otázky a problémy – opravování budov, uspořádávání kartoték, inventářů a jiných písemností; pokud se nám podaří vše uvést do pořádku, máme pocit, že je vše jak má být a církvi nic nechybí. Tento pocit ale může být jen klamnou iluzí, pokud sice kamenný chrám stojí, ale ten živý chrám Ducha svatého je v troskách.
Můžeme si také všimnout, jak už jsem řekl, že první čtení a evangelium spojuje Písmo svaté; jeho předčítání ve shromáždění. My v církvi máme často k Bibli různé vztahy – někdo jako mravoučný návod pro život, jiný jako patrontašku, ve které jsou jako náboje uschovány veršíky, kterými pálí po těch, co mají na různé otázky víry a mravů odlišné názory. Zde v našich textech je ale Boží slovo jako zdroj naděje a radosti: plačícímu lidu říká Ezdráš: Netrapte se, tento den, den kdy zaznívá Hospodinovo slovo, je svatý, je to začátek nových věcí, nového života, tak to běžte někam pořádně roztočit. Ani obsahem Ježíšovy zvěsti není konstatování stávajícího stavu, tzv. nalévá čistého vína ("žijete ve vězení; jste slepí a bloudíte; před Bohem nemáte nic v rukou") ale zaslíbení do budoucna („budete svobodní, prohlédnete, budete obdarováni“) – to je smysl toho, když evangelista říká, že Ježíš učil jako ten kdo má moc a ne jako zákonníci a farizeové. Písmo svaté je tu jako dar, jako dar který přináší radost podobně jako víno v evangeliu minulé neděle. Martin Luther k tomu píše, že v Písmu je sice přítomen Zákon, který je jakýmsi nekompromisním zrcadlem, ukazujícím jak na tom pře Bohem doopravdy jsem, je tam však zároveň přítomno Evangelium, zvěst o tom co Bůh učinil, abych mohl být zachráněn, uzdraven a vysvobozen.
Amen