Dnešní příběh se odehrává kdesi v pohanské Dekapoli za Jordánem, kterou se Ježíš vracel ze stejně pohanských končin týrských a sidónských. Co tam vlastně pohledával, nevíme. Odešel tam, snad dobrovolně, snad z donucení, po ostrých sporech se svými protivníky. Přemíra kontaktů s horlivými vyznavači Hospodina, z nichž každý má svoji pravdu, přivedla Ježíše do tohoto dočasného exilu mezi lidi, kterým byl Bůh Izraele víceméně ukradený a dokonce se klidně cpali vepřovou, kterou by pravověrný Žid ani nevzal do ruky, natož do úst. Není to nepodobné pocitům mnohých z nás, kteří po různých malicherných hádkách a různicích v církvi mají dojem, že teprve mezi lhostejnými atheisty mohou konečně volně vydechnout a přijít na jiné myšlenky.
Ježíš se ale v krajině gerasenské ani nezašívá, ani tam nerelaxuje či není na rekreaci. Koná dál skutky svého Otce, své mesiášské poslání, i mezi těmi, kdo žádného Mesiáše neočekávají. Svojí přítomností mezi pohany ukazuje, že jeho dílo spásy je pro všechny – pro toho, kdo byl od narození pravý a zbožný Izraelita, i pro toho, kdo ještě dnes ráno ulil ze své snídaně nějakému ukydanému bůžkovi. Lidské trápení, strach ze smrti a nicoty, potřeba zakotvení života – to je stejné tady i tam.
Člověk, se kterým se v dnešním evangeliu Ježíš setkal, by byl pravděpodobně ten poslední, kterého by většina z vás chtěla v životě potkat – živá ukázka ničivé síly koncentrovaného zla, jedinec nebezpečný sám sobě i svému okolí. Ubožák posedlý ne jedním, ale rovnou celou armádou démonů, armádou o síle šesti tisíc exemplářů toho nejhoršího, co si umíme představit.
Jen se na něj podívejme zblízka: bydlí v jeskynních hrobech, kterými byly místní skály a srázy doslova provrtané. Hrob – místo, ze kterého všude kouká smrt, zároveň místo nečisté, vždyť podle Mojžíšova zákona pouhý dotyk mrtvého těla znesvěcoval. Chodí bez šatů – ztratil tedy nejen svoji lidskou důstojnost, ale i svobodu – vždyť práva nosit oděv tehdy pozbývali lidé nesvobodní – otroci, trestanci nebo blázni. Nečistý duch jej pudí do pustiny, na osamělé místo, daleko od domova, od ostatních lidí – se svým utrpením je sám, pokud nepočítáme legii těch prevítů, kteří mu to utrpení způsobují. A, podle Markovy verze dnešního příběhu, se dokonce sekal kameny – tedy sebepoškozování, destruktivní manie obrácena proti sobě samému. Nebylo možné jej spoutat, tedy nebylo možné bránit ani následkům jeho zoufalé situace, natož pak odstranit její příčinu.
„Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího? Prosím tě, abys mne netrýznil.“ Ježíš neřekne ještě ani slovo, dokonce se ani ještě nenadechne a už je odbyt. Není to nepodobné dnešnímu světu, který také nepřátelsky útočí na víru, křesťany, církev – ještě než zazní jediné slovo evangelia, radostné zvěsti, ozve se z druhé strany „Nechte nás být, jdete nás jen buzerovat, jen nám vzít radost ze života.“ Ale dost možná, že za hradbou legie už žádná radost ze života není, jen iluze, ve které už nám zbývá zpěv písně „jednou jsi dole a jednou nahoře“.
Stará zásada exorcistů, tedy vymítáčů ďábla, praví, že se zlým se nediskutuje, zlému se prostě ve jménu Božím bez diskuse poroučí tak dlouho, dokud nevypadne a už se nevrátí. Ježíš to většinou dělá také tak, ale dnes jakoby udělal výjimku, dnes se s ďábelskými legionáři baví a dokonce přistupuje na jejich požadavky. Proč to dělá? Protože má dobrou náladu? Ne, to rozhodně ne, tak tomu není. Myslím, že to dělá proto, aby nám ukázal pravou povahu zla, povahu „ďáblových skutků, které přišel kazit.“
Jaké je tvé jméno? ptá se Ježíš síly, která ovládá posedlého. To není zdvořilé interview, jak by se na první pohled zdálo. Jméno v Bibli není jen visačka na obalu, je to něco, co zastupuje svého nositele a „znát něčí jméno“ znamená v biblickém myšlení tak trochu mít ho v hrsti, mít ho ve své moci. Boj se zlem začíná tím, že jej pojmenujeme pravým jménem. Že hřích pojmenujeme hříchem nebo že v bezvýchodné situaci přestaneme být ješitně uražení a uznáme, že potřebujeme pomoc. Pravdivě pojmenované zlo už má nějaký tvar, už musí bojovat s otevřeným hledím.
Zlému se pochopitelně nechce s barvou ven a tak dává odpověď-neodpověď: „je nás mnoho. Celá legie“ Zároveň tak trochu vyhrožuje a haraší zbraněmi. Ježíš však jako Syn Nejvyššího nepotřebuje žádná jména nebo jiné magické páky a tak legie chtě nechtě musí balit kufry. „Neposílej nás aspoň do propasti, pošli nás třeba do támhle těch prasat.“ Překvapivě je jim vyhověno, leč prasata záhy končí v jezeře.
Zde vidíme odhaleno mnohé z povahy zla. Víme, že zlo bude jednou
definitivně zničeno, obraz „propasti“ užívá Zjevení Janovo jako obraz
místa kam bude svržen ďábel. Zlo se svému osudu pochopitelně brání
možná i tím, že se dovolává soucitu Boha, který nemá v nenávisti nic z
toho co stvořil. A trochu za vlasy přitaženě řečeno „dostává šanci“,
dostává prasata, aby s nimi naložilo dle svého uvážení. A protože zlo
neumí nic než ničit, vrhají se prasata a s nimi i démoni do hlubin
moře, což je v biblické literatuře opět obraz zániku a pekla. Na
páteční biblické hodině jsme se bavili o tom, že peklo je vlastně
takové vězení s klíčem zevnitř, stav kdy je člověk dobrovolně mimo
společenství se svatým Bohem a Bůh mu může dát třeba klidně i milion
šancí a přesto všechny skončí stejně skokem do hlubin.
Potřeba prasat jako náhradního hostitele nám dále ukazuje, že zlo je parazit, příživník, že ke své existenci potřebuje jiné, dobré Boží stvoření, které pak systematicky ničí. Zlý není schopen nic samostatně vytvořit, jen „číhá u dveří“, jak řek Bůh Kainovi, a čeká na příležitost zmocnit se člověka, který pak dar schopnosti tvořit zneužije k tvorbě prostředků pro ničení sebe i jiných, jako jsou atomové bomby nebo koncentrační tábory.
Poselstvím dnešního evangelia ale je, že Bůh má skrze Ježíše Krista moc vytrhnout člověka z jakkoliv zlé a na první pohled beznadějné situace. Ať je to situace, kdy už se zdá, že kolem nás už je jen smrt, situace, kdy se sami sobě nebo svému okolí hnusíme jako nečistí, situace kdy se cítíme nesvobodní a bez lidské důstojnosti, kdy se cítíme opuštění nebo izolovaní od druhých. Ježíš přichází zachránit i tam, kde si myslíme, že je zlo dobře zahnízděno a opevněno. Vždyť, jak praví žalmista, žádná tma pro tebe není temná: noc jako den se rozjasní a temnota je jako světlo.
Amen.