Text z listu Thessalonickým, který jsme četli jako dnešní epištolní čtení, bychom mohli nazvat takovou malou, kapesní encyklopedií křesťanského duchovního života – řekli bychom, že stručněji už to ani vyjádřit nejde; prosté, v řečtině (pokud nepočítáme předložky) pouze dvouslovné věty, jen tu a tam přerušené krátkým vysvětlujícím komentářem. Ale jaká je v tom hloubka! Jaká je v tom hloubka, pokud si uvědomíme všechny biblické souvislosti, jaké to jsou hluboké základy ve skále jménem Kristus, pokud na nich postavíme budovu svého života z Boha, duchovní dům nejen nás jako jednotlivých lidí, ale celého sboru, celé církve.
„Stále (nebo vždycky) se radujte.“ Už na začátku bohoslužeb jsme několikrát slyšeli, že dnešní neděle je nedělí radosti, Gaudete – podobnou myšlenku říká Pavel i ve Fp 4:4 (resp. 3:1). Je to vlastně nádherné, že „směrnice“ pro duchovní život začínají výzvou, abychom se radovali, že Pán Bůh nechce, abychom svůj život prožívali ve sklíčenosti, bolestínství a ponurém škarohlídství. Ale na druhé straně: může se člověk radovat, protože mu to někdo (třeba i Pán Bůh) poručí? My víme, že k té naší, lidské radosti musí mít člověk důvod (dárek, návštěva, usmíření po konfliktu aj.), dokonce v češtině užíváme frázi „udělat [někomu] radost“, existuje také hodně důvodů, které nám radost mohou pokazit. Ale tady nám sv. Pavel (nebo vlastně jeho prostřednictvím Pán Bůh) říká prostě: radujte se. A né jen někdy, když nám rozhádaný partner přinese kytku nebo si na nás vzpomene milý člověk, kterého už jsme dlouho neviděli. Stále se radujte. Co je to za radost, kterou se máme radovat, ať jsme „jednou dole, jednou nahoře“?
Když se začtete do Pavlových listů, zjistíte, že o radosti mluví v různých souvislostech. Filipanům napsal (4:4 a 3:1) radujte se „v Pánu“. Radost „v Pánu“ je asi trochu něco jiného, než radost z nějakého vydařeného podniku nebo dokonce škodolibá radost že sousedovi chcípla koza, když mně předtím chcípla taky. Radost „v Pánu“ je radost ve společenství s Bohem, mohli bychom říci – radost víry.
S tím vlastně souvisí i to, co říká v té následující dvouslovné větě: bez přestání se modlete. Tím nemyslí, že bychom měli „nahodit řemen“ nějakých náboženských výkonů – růženců, manter, pobožností, modlitebních maratónů, mlýnků jak někde u buddhistů a nehledět napravo, nalevo, nevěnovat se ničemu jinému – kdybychom takto „tlačili na pilu“, pravděpodobně bychom „duchovně vyhořeli“ na syndrom spirituální přesycenosti (accedie), který popisovali už staří církevní otcové, nehledě na to, jak by chátraly i jiné oblasti našeho života, naše vztahy aj. Zkrátka, brzo bychom dopadli jako dehydrovaní „pařani“ po 16 hodinách kontinuálního hraní nějaké střílečky, zralí na blázinec nebo „odmašťovnu“. „Stále se modlit“ znamená být stále ve spojení s Bohem, mít pro něj vyhrazené místo a čas ve svém životě, počítat s ním ve svých rozhodnutích, vnímat jeho přítomnost i ve zdánlivě světských a odtažitých záležitostech svého zaměstnání, svých mezilidských vztahů, výchovy svých dětí apod. To ovšem není život pod dozorem nějakého Velkého Bratra, policajta, který nás při sebemenší chybě praští pendrekem a nakonec zmáčkne tlačítko a my se propadneme někam do plamenů. Znamená to mít svůj život stále zasazený do souřadnic, které si sice sami neurčujeme, ale které mu přesto dávají smysl. To je víra – vztah k Bohu – to je důvěra, že poslední slovo má ten, kdo je na naší straně, ten, který je „věrný“ a „uchová nás bez úrazu a poskvrny“, jak jsme dnes četli – to je „radost v Pánu“.
V listu Římanům (12:12) Pavel (pro změnu) píše: „Nadějí se radujte.“ (měli jsme víru, teď naději …) Radost je tedy spojená i s nadějí, tedy s důvěrou v budoucnost. Naděje je to, co je tématem právě této adventní doby. Ve 4. kap. Listu Filipským, který je skoro takovým „zrcadlem“ našeho dnešního textu, Pavel píše „Pán je blízko!“ Tedy: Radujte se, Pán je blízko; radujte se nadějí... Pán může být blízko mnoha způsoby – v modlitbě, v laskavém bližním, v radostné zvěsti církve, ve svátosti, ale také svým slavným příchodem na konci času. I náš oddíl mluví o „příchodu našeho Pána Ježíše Krista“ (v. 23). Můžeme si všimnout zvláštní vytrvalosti Pavlovy naděje. 1. list Tessalonickým biblisté považují za vůbec nejstarší dochovaný list, který sv. Pavel napsal; když ho čteme, máme pocit, že je přímo prosycen očekáváním rychlého příchodu Pána Ježíše a konce dějin. Oproti tomu křesťanům do Filip Pavel psal už na konci svého života, v době kdy byl ve vězení, rychlý příchod Páně sice nenastal, ale evangelium se rozšířilo do nejrůznějších koutů tehdy známého světa – a přesto znovu opakuje: Pán je blízko. Radujte se. Pán je blízko – možná jiným způsobem než si původně představoval, ale je tu, dá se na to spolehnout – a to je i v kriminále důvod k radosti.
V řečtině, ve které je napsaný Nový Zákon, je zvláštní, že běžná fráze pozdravu (nějaké to naše „buď zdráv!“ – chaire) vlastně znamená „raduj se“ (radujte se, chairete). Když archanděl Gabriel (jak uslyšíme v evangeliu příští neděli) zdraví Pannu Marii, říká jí „buď zdráva“, (Chaire, Maria), takže to (zprofanované) „Zdrávas“ vlastně doslova znamená „raduj se!“ Když si odmyslíme dodatečnou poetiku Vánoc a střízlivě zhodnotíme situaci, do které se z lidského hlediska Marie dostala, měl by člověk skoro pocit, zda archanděl není ironický cynik:
-
„raduj se“, protože budeš mít dítě, o kterém nikdo nebude vědět odkud je;
-
„raduj se“, protože i tvůj vlastní snoubenec o tobě bude pochybovat;
-
„raduj se“, protože své vlastní plány teď musíš hodit za hlavu a svěřit svůj život do cizí režie...
kdo z nás by v takové situaci neukázal Gabrielovi dveře. Ale Marie má srdce otevřené, je ponořená do vztahu k Bohu, ví že její život nepatří jí – a tak přijímá toto pozvání k radosti „v Pánu“, které jí třeba, po lidsku viděno, zkomplikuje život.
Duch tohoto světa nám teď o adventu říká: radost – takovou tu z dárků, cukroví, vůně jehličí, svíček a prskavek – tu si nech až na Štědrý večer, teď sháněj, nakupuj, zařizuj, uklízej – abys „udělal radost“ drahým dárkem nebo dokonalým aranžmá vánočních kulis – tak utrácej, štvi se a strhej... Já nemám nic proti Vánocům. Jejich oslava („velká radost celému světu“) je vlastně takovým symbolem té „absolutní budoucnosti“, která nás čeká po velkém Adventu našeho života. Symbolem, ale (pro křesťana) ničím víc.
Dnešní neděle Gaudete, dnešní poselství: „raduj se stále“, je vlastně takovou Boží „diverzí“ do hektického prosincového šílenství. Diverzí, která podvrací naše stereotypy, které v nás vybudovalo okolí; atentátem na konzum a materialismus, který chce naši pozornost odvést od falešné a snadno pokazitelné radosti cingrlátek a estrád, k radosti „v Pánu“, k radosti, která spolu se spravedlností a pokojem tvoří pilíře přicházejícího Božího království (Řím 14:17).
Amen.