Dnešní druhou neděli adventní se v centru naší pozornosti ocitá postava Pánova předchůdce Jana Křtitele. Prorok o něm mluví jako o poslovi, kterého Hospodin posílá před sebou dříve než přijde, má „připravit Pánu cestu“.
Jan v tom ovšem za žádnou cenu nemíní být sám. Jeho hlas z pouště zve k účasti na tomto velkolepém gigantickém úkolu, totiž „připravit cestu Páně“ každého, kdo je v dosahu.
Jak ale připravit cestu Páně, jak urovnat jeho stezky? Když jde o přípravu cesty pro lidi, auta, autobusy apod., použijeme bagry, buldozery, silniční válce a asfaltéry, zátarasy, objížďky a omezení, zkrátka všelijaké ty stroje a nástroje, které chtě nechtě mnozí z nás nemohou minout, když se sem v této době dopravují na bohoslužby. Na přípravu cesty pro Pána Boha je ale potřeba jiná metoda, tam nejsou potřeba buldozery a asfaltéry, tam je třeba něčeho jiného. Co to tedy podle Jana obnáší?
Čiňte pokání, zaznívá z jeho kázání v dnešním evangeliu. Doslova spíše „obraťte se“, „změňte smýšlení“, vlastně změňte se úplně celí, jaksi vevnitř, protože stezka Páně vede srdcem každého člověka, každý z nás má být pro druhé takovým kusem Boží dálnice, a tak je potřeba bagrovat, štěrkovat a látat právě tam.
Také farizeové a saduceové se ovšem domnívají, že připravují cestu Pánu. Zvláště farizeové byli přesvědčeni, že očekávaný Mesiáš přijde tehdy, když se celému společenství Izraele podaří alespoň na jediný den dodržet do puntíku Boží Zákon, respektive složitou soustavu ředpisů, ve který jej proměnili. Farizeové jsou ohledně Zákona velmi přísní. Ale v judské poušti je, zdá se, někdo ještě přísnější. Pojďme se na něj podívat, třeba se u něj dá ulovit nějaký ten bobřík zbožnosti, ten jeho křest by se do sbírky vykonaných náboženských úkonů možná také hodil.
Jan to ale vidí úplně jinak. Přichází Boží království, Boží vláda, jako něco úplně nového. Proto je potřeba obrátit se, změnit se, protože to nové mohou přijmout jen noví lidé. Zde není látání starých cest, zde se staví cesta nová. Pokání a křest tak nejsou jen pouhopouhé bobříky, jakési doplňkové rituály nezbytné možná tak akorát pro ty přivandrovalce, kteří by rádi byli židy a tak si alespoň Rudým mořem projdou alespoň symbolicky, když už to nestihli v reálu. Tady neplatí žádné hry na syny Abrahamovy, na syny zaslíbení podle těla. Tělo a krev nezdědí království Boží. Začít úplně znovu potřebuje každý. To může být zdrojem rozčarování pro ty, kteří si zakládají na zásluhách, původu a tradicích, ale zároveň zdrojem naděje pro ty, kteří nic takového nemají.
Všimněte si, že za Janem lid vychází na poušť. Toto „vyjítí na poušť“ už tu jednou bylo; (exodos je totiž řecky vyjítí) když vytáhl Izrael z Egypta. Poušť je místo pusté a nehostinné, je to ale také místo zkušenosti s Bohem. Hlas volající na poušti tedy lidi zve, aby se vymanili a oprostili od všeho co je „tam u nich“ svazuje a „vyšli“ - obrátili se, změnili se, začali novou kapitolu v knize svého života.
Obrácení ale musí být opravdové. „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání,“ říká Jan farizeům a saducejům. Z tohoto obratu musí být vyvozeny i praktické kroky, aby bylo vidět, že obrácení, lítost, změna jsou opravdové; že to není jen póza. Byl jsem nedávno na konferenci věnované spolupráci duchovních s bývalou StB za doby nesvobody. Některé případy byly velmi ošklivé. Nedávno se jeden z nich omluvil v tisku, omluva dojemná, ale jaksi jen taková všeobecná a neurčitá, leč lidé, kteří jeho přičiněním skončili ve vězení nebo měli jiné potíže, byli určití až příliš. Nechci zde soudit tohoto člověka, do jeho duše vidí jen Pán Bůh, je to jen jeden příklad za všechny, příklad toho, že opravdové pokání často bolí. Jan ukazuje, že při obracení se nejde zatuhnout v půli cesty, nelze si do Božího království brát skříň plnou kostlivců.
Těm, kdo se neobrátí včas, nevěští Jan nic dobrého. Obraz sekery a pece na spalování plevele je více než výmluvný. Takový je vlastně i Janův obraz toho, kterému připravuje cestu. Ježíš ještě není na scéně a tak Jan naplno popouští uzdu své vizi Mesiáše jako sekerníka a spalovače. Až po setkání těchto dvou mužů, po jejich přímé konfrontaci Jan nahlíží pravou podstatu Ježíšova mesiášství: „hle Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ A i pak má pochybnosti „jsi ten, který přijíti má, nebo máme čekat jiného“, ptá se ještě z vězení, jak uslyšíme následující neděli.
Apoštol Pavel v dnešním druhém čtení píše, že to co máme zapsáno v Písmu, máme zapsáno pro povzbuzení k naději. Do toho nám sice Janovo moralizování nemusí na první pohled zapadat, ale i z jeho kázání můžeme slyšet radostnou zvěst. A to tehdy, když výzvu ke změně života neuchopíme jako povinnost ale jako šanci. Když pochopíme, že být silničářem na Boží cestě není buzerace, ale výsada. Že oním kamenem, ze kterého Bůh může vytvořit děti Abrahamovy může být každý z nás. A že Boží cesta, na jejímž konci budou „blahoslavení čistého srdce vidět Boha“ je otevřená pro kohokoliv.
Amen.
Maranatha – Přijď, Pane Ježíši.