Milí přátelé v PJK,
dnes, na začátku doby postní, nám Bible nabízí k zamyšlení dva příběhy. První z nich, příběh Adama a Evy, je poměrně dobře znám – znají ho děti z hodin náboženství i řada atheistů (například z populárního kresleného filmu „Stvoření světa“), je vděčným námětem mnoha vtipů, a rčení jako „zakázané ovoce“, „Adamovo“ či „Evino roucho“ nebo „fíkové listí“ je – alespoň v Čechách – poměrně běžným výrazivem. Druhý příběh, příběh Ježíšova pokušení na poušti, je již znám méně, znají ho většinou jen křesťané, čtenáři Bible a z čtenářů či filmových diváků jen ti náročnější, například ze zfilmovaného Kazantzakisova románu „Poslední pokušení“.
Oba příběhy mají mnoho společného, proto jsme je ostatně dnes četli. Je to především téma pokušení, zkoušky, kdy před člověkem stojí volba, která je sice lákavá, ale také něčím problematická a nebezpečná. V obou příbězích tu stojí na jedné straně člověk (ve starozákonním sice napočítáme lidské jedince dva, ale už na začátku Bible se píše, že Hospodin stvořil člověka k obrazu svému „jako muže a ženu“, tedy člověk jako takový je vlastně kompletní až s druhým, ve vztahu.) a proti němu jeho protihráč, který se ovšem v dané situaci tváří velmi přátelsky, starostlivě a zúčastněně – v knize Genesis je popsán jako „had“, v evangeliu je již pojmenován přímo jako ďábel, ale bližší informace se o něm nedozvíme. Je tu samozřejmě také někdo třetí, kdo je v příběhu přítomen, i když v něm není na první pohled vidět – snad nemusím říkat, o koho jde …
Oba příběhy se ale také liší: například svým výsledkem – první lidé ve zkoušce selžou a dostanou z rajské zahrady „padáka“, Ježíš ale ve zkoušce obstojí. Nebo se mohou lišit, jak by řekli ti vědečtěji založení z nás, „počátečními podmínkami“: Adam s Evou jsou v situaci, kdy jsou dobře existenčně zajištění, mohou si užívat čeho chtějí s jednou malou výjimkou – ovoce stromu uprostřed zahrady. Ježíš je naproti tomu na poušti, kde není nic, jen písek a kámen, možná jen sem tam trs uschlé trávy.
Když jsem byl menší a znal jsem příběh Adama a Evy jen z kresleného filmu a obrázkových vtipů, zdálo se mi Boží řešení situace hodně nespravedlivé. Dva mlsní trumberové utrhnou pár jablek (či jiného ovoce) – prohřešek na stejné úrovni, jako když dítě strčí prst do sklenice s marmeládou na horní polici ve spíží. A za to hned vyfasujou „smrťáka“ – to je „spravedlnost“ horší než v nějakém totalitním státě. Později, v pubertě, kdy jsem pro změnu za vším viděl dvojsmysly a sex, mi vyústění příběhu přišlo ještě nespravedlivější – pár prarodičů je potrestán za to, co je v podstatě přirozeným pudem – ať už vyživovacím nebo rozmnožovacím. „Dětské“ vysvětlení, že Adam s Evou zlobili, Pána Boha neposlouchali a ten je ze to potrestal, dnes nikoho k vážnému zamyšlení nepřivede. Zvláště, kdy jsme ve 20. století zažili, že i poslušnost může vést k selháním a zrůdným zločinům – esesmani, kteří měli na opascích heslo „Mou ctí je věrnost“, byli často vzornými hochy, vzornými manželi nebo vzornými otci rodin, svědomitými a oddanými vykonavateli vůle svých nadřízených. Biblický příběh prvních lidí je – i v barevných kulisách rajské zahrady – ale o něčem úplně jiném.
Martin Luther kdysi napsal, že podstatou víry – míněno spásné víry, tedy vztahu k Bohu – je důvěra, postoj, kdy věřím dobrým úmyslům druhého a jeho schopnostem tyto dobré úmysly realizovat. To je vlastně i počáteční stav vztahu Boha a člověka: člověk je nahý – ale „nestydí se“, nezpochybňuje tuto svoji situaci, věří Bohu, že ho stvořil dobře, takového jaký je. Hospodin přivede k Adamovi Evu, „pomoc jemu rovnou“ – a člověk se zaraduje, přijme druhého člověka jako Boží dar. Jen jednu malou věc si Bůh rezervuje pro sebe – tohle je moje, to mi neber – a člověk to respektuje, protože ostatního má dost.
A do této situace přichází pokušitel. „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Je to samozřejmě zjevná lež, Boží zákaz se týká jen jediného stromu. Ale psychologové a reklamní odborníci by už uznale kývali hlavou – je jedno, jestli je to pravda nebo ne, důležité je, že Adam s Evou dostali brouka do hlavy, jakýsi mentální virus – spojení slov „Bůh“ a „zakázal“. Oproti dosavadní zkušenosti Boha, který má rád a chce jen dobro, je tu najednou jiný obraz Boha – Bůh, který zakazuje, omezuje, šikanuje a odstrkuje. A na Evu, jak vidíme to zjevně začíná zabírat – odpoví sice podle pravdy: „Ovoce stromů rajských jíme“, ale zákaz jezení už je pro ni rozšířen na jakýkoliv kontakt se stromem („ani se ho nedotýkejte“), i když Pán Bůh o ničem takovém nemluvil. Brouk v hlavě funguje, zamnul by si ruce had, kdyby nějaké měl. A tak pokračuje, přichází s konspirační teorií: Pán Bůh kecal, že byste umřeli, naopak před vámi schválně schovává něco moc dobrého, co by se vám hodilo – můžete být jako on, už ho pak vlastně ani nebudete potřebovat, naopak si budete sami stanovovat co je správné a co ne. Musíme si uvědomit, že slovo „poznání“ v Bibli neznamená jen se něco o něčem dozvědět, ale také zmocnit se toho, ovládnout to. Zapovězený strom poznání neznamená zákaz vědy a hledání pravdy – konec konců i apoštol Pavel říká: „všechno zkoumejte, co je dobré, toho se držte.“ Pro Boha není problém kolik toho víme, ale jak s tím nakládáme.
Nicméně hadova účelu bylo dosaženo, Adam s Evou ztratili v Boha důvěru, odcizili se mu, jak by řekla novodobá filosofie. Jak to pokračovalo víme. Ochutnali ze stromu a nestali se bohy, naopak se jim pokřivilo vidění světa – svoji „nahotu“, tedy krásu toho, jak je Pán Bůh stvořil, začali vidět jako nedokonalost, něco, co je potřeba „vylepšit“ nějakým vlastním nápadem. Šup sem s fíkovým listím. A pak přichází Pán Bůh. Možná kdyby v této chvíli Adam s Evou vylezli z křoví a řekli: „Hospodine, promiň, zkazili jsme to, nezvládli jsme to,“ šlo by ještě mnohé vrátit. Jenže nedůvěra a odcizení je vede pryč od Boha; a když už není kam utéct, nastane místo pokání vzájemné svalování vin na druhé: had mne svedl, žena, kterou ty jsi mi dal, mi dala jíst. Všimněme si dvou věcí: Ze svého selhání člověk nakonec obviní Boha („žena, kterou ty jsi mi dal“) a za druhé, odcizení člověka od Boha vede i k vzájemnému odcizení lidí – muž se nezastane ženy, ze které se chvíli před tím radoval, ale distancuje se od ní. Pokažení mezilidských vztahů pak zákonitě vede až k vraždě, jak si o tom můžeme přečíst hned v následující kapitole, o Kainovi a Ábelovi.
Když se na příběh Adama a Evy podíváme těmato očima, zjistíme, že tu jde o mnohem vážnější věc než neposlušnou mlsnost. Jde tu o narušený vztah s Bohem a o s druhými lidmi – vztahy, na kterých je závislý nejen náš fyzický, ale i duchovní život. Možná jste již v průběhu toho mého převyprávění objevili nějaké paralely mezi tímto příběhem a svým vlastním životem – proto je to ostatně i v Bibli.
Sv. Pavel v listu Římanům (5:18) píše, že „jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu.“ Náš pokažený vztah s Bohem neumíme dát sami dohromady a většinou moc ne ani vztahy k druhým lidem. Ježíš ale ve zkoušce věrnosti Bohu (což nebyla jen epizoda z dnešního evangelia, ale celý jeho život) obstál, a to nejen sám za sebe, ale i na našem místě, jako „druhý Adam,“ jak ho také sv. Pavel jinde nazývá. Prostřednictvím víry v jeho slova a ve svědectví prvních učedníků o něm se obnovuje naše ztracená důvěra v Boha – v Boha mezi námi, spojeného s naším lidstvím; ve křtu a Večeři Páně jsme zase my spojeni s jeho životem, s jeho smrtí a vzkříšením, které nám přinášejí smíření, spravedlnost a život.
Poušť, na kterou vyšel Ježíš, je prázdné místo, kde člověka nic nerozptyluje a může se soustředit na to podstatné, je bojištěm duchovního zápasu o podobu vztahu k Bohu. Toto poslání by mělo mít i nastávající období 40 dní postu – člověk by se měl pokusit vytvořit si v životě takovou malou poušť odstraněním všeho, co v jeho běžném životě zaclání světlu Kristovy pravdy a přehlušuje tichý hlas Boha. Pokud se nám podaří alespoň tu a tam se na chvíli zastavit a trochu „vypadnout“ z různých životních samozřejmostí a stereotypů, možná uvidíme jasněji cíl našeho životního putování, podobně jako Izraelci zaslíbenou zemi nebo Eliáš Boží horu. Možná se před námi objeví nové otázky, zkoušky a výzvy. Vykročme jim vstříc statečně, s vědomím, že je to cesta, kterou před námi prošel Ježíš.