Pokud slyšíme slovo „král“, zajisté většina z nás si v první řadě vybaví pohádky z dětství: vystupuje v nich starý král – otec princezny, králem se v závěru stává Honza. Vždy se jedná o někoho, kdo disponuje velkou mocí a bohatstvím; prochází se po přepychovém zámku v oděvu ze vzácných látek a v korunovačních klenotech ze zlata a drahokamů. Nebo si někdo vzpomene na dějepis a historii – třeba z našich dějin mu vytane celé defilé různých vládců – těch schopných, ale i neschopných nebo všeho schopných, velkých osobností, ale i slabochů a tyranů. Ve většině zemí jejich éru odvál vítr politických změn, někde ji rázně ukončil dopad nože gilotiny, ale dosud existují státy, které královský úřad udržují, většinou spíše jako symbol dějinné souvislosti a národních tradic, i když skutečnou politickou moc v zemi má někdo úplně jiný.
Také hlavní postava přečteného textu je oslovována jako „král“. Je to ale divný král. Má korunovační klenoty z trní a bodláčí, jeho „královský plášť“ je potrhaný a zalitý krví. Vlastně už ani není jeho – disponuje s ním soldateska, která jej rovnostářsky trhá na cucky a pomocí hazardu hledá jeho nového majitele. A „král“ jen přihlíží. Nic jiného nemůže. Visí tu nedobrovolně srostlý s „trůnem“ popravčího kříže a v bolestech zápasí o unikající život. Na první pohled je vidět, že tento „král“ nemá žádnou moc, majestát ani poddané. Ti, kteří snad na chvíli podlehli iluzi, že by mohl vládnout lidu, jsou teď strachy zalezlí, nebo „otočili kabáty“ a vyměnili Hosana za Ukřižuj. A tak tu zbyl jen osamělý umírající člověk obklopený nenávistí vlastního národa a pohrdáním cizích okupantů. Nemá moc ani vytáhnout si hřebík z ruky. Není to žádný král, snad jen karikatura krále, zlomyslné pošpinění okamžiku smrti nepohodlného protivníka jízlivým úsměškem – představitelé národa se zbavují svého pretendenta trůnu odvržením do nečistých pohanských rukou a ty jim ho vracejí s ďábelským výsměchem jako ukázkový prototyp vládce tohoto barbarského ksindlu, který si neumí stát ani za svými vlastními lidmi. „Ježíš Nazaretský, Král židovský“, jak o popraveném hlásá nápis, je ještě ve smrti ponížen odebráním vlastní osobnosti a proměnou v politickou provokaci.
A přes toto všechno se odlišuje od ostatních odsouzenců – nenadává, nerouhá se, neškemrá, neprovolává politická hesla. Jeho poslední myšlenky patří druhým – spolutrpitelům na křížích i cynicky se bavícím katům. Prosí za zaslepené, vlévá naději do posledních okamžiků životů, které již byly odepsány jako zbytečné. Jakoby vnímavému čtenáři či posluchači říkal: „nečetl jsi v proroctvích, že Bohem slíbený král bude pastýřem? A neslyšel jsi mě, když jsem řekl: dobrý pastýř položí život za své ovce?“. Z Jeremiášova proroctví jsme slyšeli text o tom, že Bůh dá lidem krále a pastýře, který je bude pást, aby se nebáli a nestrachovali. A zde jakoby vidíme naplnění tohoto slova. V okamžiku smrti volá přibitý člověk: Pamatuj na mne – stejně jako žalmista nebo Jób, kteří říkají: Pamatuj na mě Bože, přesto (anebo právě proto), že můj život je jako závan větru a oko člověka mě už neuvidí. A Ježíšova odpověď: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ – cožpak to nerezonuje s oním starozákonním Božím výrokem k malomyslným: „Neboj se, já jsem s tebou“? Ano, ten pověšený Ježíš Nazaretský jedná skutečně jako král, ale jako jiný král, než do kterého vkládali naděje židovští rebelové a kterého se obávali římští místodržící. Jedná jako král přislíbený Hospodinem, jako pastýř, který je se svými ovečkami v hodině smrti, který za ně pokládá život. A jediný lotr po pravici to chápe.
Golgotská událost, jak ji zachytil evangelista Lukáš, je tak posledním Ježíšovým podobenstvím o Božím královstvím, o tom jak vládne Bůh, a zároveň začátkem jeho uskutečnění. Znamením nezvratitelnosti tohoto začátku byl prázdný hrob, z něhož vyšel vzkříšený Ježíš.
My dnes stojíme na konci církevního roku a připomínáme si také druhý aspekt Kristova království. Je jím Ježíšův návrat na konci času s mocí a slávou. Jako křesťané víme, že dějiny jednou skončí a dojde k zániku světa v podobě, která nás dnes obklopuje. Nic z toho, co se nyní děje, se už nikdy nebude opakovat. To je fakt, se kterým musíme počítat ve svém životě a skrze něj se dívat na váhu věcí, které nás obklopují. Zároveň víme, že dějiny nesměřují do nicoty, ale ke svému cíli. Ten cíl není anonymní ani abstraktní, neznámý nebo vzbuzující strach. Má konkrétní jméno, konkrétní podobu, konkrétní tvář. Božím tajemstvím zůstává, JAK k tomuto zániku dojde. Zda to bude náhlé vlomení v rámci světové katastrofy, jak to líčí tradiční židovská a křesťanská apokalyptika. Nebo postupné směrování a tažení světa ke Kristu, jak to krásným způsobem vyjádřil francouzský křesťanský myslitel P. Teilhard de Chardin. Není naším úkolem spekulovat kdy a jak se tak stane. Ale co smíme brát za bernou minci, je KDO stojí na konci času. Že je to ten, který chudým zvěstoval dobrou zprávu, zajatým vysvobození a nemocným uzdravení. Že je to ten, který viny člověka vynesl na dřevo kříže a smrt v něm byla pohlcena životem. Že je to ten, v němž na konci stojí Původ, Začátek a poslední cíl všeho.
Kristovo království se ve světě projevuje dvojím způsobem: je ohlašováno z budoucnosti jako definitivní zničení zla a obnovení světa a člověka mocí a vahou Boží autority. Zároveň se uskutečňuje v přítomnosti tiše a skromně, v intencích krále, který na sebe vzal způsob služebníka a je mezi námi jako ten který slouží.
Poslední otázkou je, co to vše znamená pro nás jako pro poddané. To že se Boží království v Kristu uskutečňuje bez přičinění člověka by nás mohlo snadno uvést do představy, že stačí dát věcem volný průchod a jen přihlížet. Jako lid v pašijové scéně. Ten stál a díval se. Jako ten, kdo nic nedělá a nic nepokazí, nanejvýš fandí tam kde je to bezpečné a po bitvě se přidá k vítězné straně. V řeckém textu je pro „dívání se“ použito slovo theórein, ze kterého pochází i naše slovo „terorie“. Ano, můžeme být takovými „teoretiky“, pozorovateli Boží vlády, kteří sice vědí, „jak-li by ty věci byly“, ale v jejich uskutečňování jsou jen nečinými statisty. Ale náš Král po nás, zvláště po nás jako po církvi, žádá víc. Ne desátky nebo robotu, bezduché otročení a vazalské přísahy. Zve nás k účasti na svém královském a kněžském úřadě. Ten se však v tomto věku projevuje především „bytím pro druhé“ - službou potřebným, společenstvím s osamělými, svědectvím o naději pro ty kdo to již vzdali, modlitbou za ty, kterým už může pomoci jen Bůh. Vždyť i v nich je náš Král Kristus inkognito s námi.
Modleme se:
Pane Ježíši Kriste, věčný Králi všehomíra, přetvářej nás svým Duchem v platné spolupracovníky na díle Tvého království, abychom se v něm při skonání věků sešli s Tebou a se všemi, které jsi nám dal do péče. Neboť Ty žiješ a vládneš s Otcem i Duchem svatým od počástku až na věky. Amen.