Středa po 2. neděli adventní A

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu,

Pro předního zpěváka. Žalm Davidův.
Hospodine, král se raduje z tvé moci, nad tvým vítězstvím vděčně jásá.
Splnil jsi mu touhu jeho srdce, prosbě jeho rtů jsi neodepřel.
Vyšels mu vstříc štědrým požehnáním, na hlavu mu kladeš korunu z ryzího zlata.
O život tě prosil; daroval jsi mu jej do nejdelších časů, navěky a navždy.
Dík tvému vítězství je velká jeho sláva, obestřel jsi ho velebnou důstojností.
Učinils ho navždy požehnáním, oblažuješ ho radostí z tvé přítomnosti.
Vždyť král doufá v Hospodina; pro milosrdenství Nejvyššího jím nic neotřese.
Tvá ruka si najde všechny nepřátele, tvá pravice nalezne ty, kdo tě nenávidí.
Rozpálíš je jako pec v čas, kdy se objevíš, Hospodine. Ve svém hněvu je Bůh pohltí, pozře je oheň.
Vyhubíš ze země jejich plod a jejich potomstvo mezi lidmi.
Ačkoli ti chystali zlý konec a vymýšleli pikle, nepořídí.
Položíš je na lopatky, napneš proti nim tětivy svých luků.
Pozvedni se, Hospodine, ve své moci! Budem zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle.

Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“