pátek 28. týdne v mezidobí B

Sestup a seď v prachu, panno, dcero babylónská! Seď na zemi, připravena o trůn, kaldejská dcero! Už tě nebudou nazývat změkčilou a zhýčkanou. Chop se mlýnku a mel mouku! Odkryj závoj, zvedni vlečku, odkryj nohy, přebroď řeky! Ať se odkryje tvá nahota, ať se ukáže tvá hanba. Vykonám pomstu, nikdo mi nezabrání. Náš vykupitel je Svatý Izraele. Jeho jméno je Hospodin zástupů. Seď zticha, vstup do tmy, kaldejská dcero! Už nikdy tě nenazvou paní královských říší. Na svůj lid jsem se rozlítil, své dědictví znesvětit jsem nechal, vydal jsem je do tvé ruky. Neměla jsi s nimi slitování, svým jhem jsi i starce velmi obtížila. Řekla jsi: „Navěky budu paní!“ Nikdy sis nic k srdci nebrala, nepamatovalas na poslední věci. Proto slyš teď toto, požitkářko, jež trůníš v bezpečí a v srdci si namlouváš: „Nade mne už není! Já nebudu sedět jako vdova, nepoznám, co je to ztratit děti.“ Dolehne na tebe obojí naráz, v jediném dni, bezdětnost i vdovství; dolehnou na tebe plnou měrou navzdory spoustě tvých kouzel a nesčíslným zaklínadlům.

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov,
nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.
On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.
Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil;
po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.
Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno.
Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou,
dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: sněhu velí: ‚Padej na zem‘ a dešti: ‚Ať prší‘, a déšť padá v mocných proudech. Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství. Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“

Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností.
Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.
Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru.
Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy.
Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy.
Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody;
pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem.
Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil.
Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi.
Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů.
Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.

Tu přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm nádob, a promluvil ke mně: „Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země.“ Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství, a na čele měla napsáno jméno - je v něm tajemství: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.“ Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. Ale anděl mi řekl: „Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohé šelmy, která ji nese. Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, byla a není; vystoupí ještě z propasti, ale půjde do záhuby. A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života, až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude. Ať pochopí ten, komu je dána moudrost. Sedm hlav je sedm pahorků, na nichž ta žena sedí, a také sedm králů: pět jich padlo, jeden kraluje, jeden ještě nepřišel. Až přijde, bude smět zůstat jen nakrátko. A ta dravá šelma, která byla a není, je osmý král, a přece jeden z těch sedmi; jde však do záhuby. Deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale v jedinou hodinu přijmou královskou moc spolu se šelmou. Budou zajedno ve svých úmyslech a svou sílu i moc dají té šelmě. Ti budou bojovat s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním, jsou povolaní a vyvolení a věrní.“ A řekl mi: „Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky. A těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma pojmou nevěstku v nenávist, oberou ji o všecko až do naha a budou rvát její tělo a spálí ji ohněm. Neboť Bůh jim vložil do srdce, aby provedli jeho záměr, řídili se jedním úmyslem a odevzdali šelmě svou královskou moc, dokud se nedokoná, co Bůh řekl. Ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, panující nad králi země.“