pondělí 18. týdne v mezidobí A

Bedlivě dodržujte každý příkaz, který ti dnes přikazuji, abyste zůstali naživu, rozmnožili se a obsadili zemi, kterou přísežně přislíbil Hospodin vašim otcům. Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. Proto budeš dbát na přikázání Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a jeho se bát. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země, do země s potoky plnými vody, s prameny vod propastných tůní, vyvěrajícími na pláni i v pohoří, do země, kde roste pšenice i ječmen, vinná réva, fíkoví a granátová jablka, do země olivového oleje a medu, do země, v níž budeš jíst chléb bez nedostatku, v které nebudeš postrádat ničeho, do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď. Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal.

Poučující. Pro Asafa. Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho,
otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké.
Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli,
nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.
Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny,
aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům,
aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání,
a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu.
Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu,
srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle.
A reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti?
Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?“
Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli,
neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu.
Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes
a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával.
Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.
Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí
a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku,
nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich.
Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví.

Třetího dne bylo Lábanovi oznámeno, že Jákob uprchl. Tu vzal s sebou své bratry a pronásledoval ho po sedm dní, až ho dohonil na pohoří Gileádu. K Aramejci Lábanovi však přišel v noci ve snu Bůh a řekl mu: „Měj se na pozoru! Mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém!“ Lában dostihl Jákoba, který si na té hoře postavil stan. Sám se svými bratry si rovněž postavil stan na pohoří Gileádu. A Lában Jákobovi vyčítal: „Cos to udělal? Přelstils mě. Mé dcery jsi odvedl jako válečné zajatce. Proč jsi ode mne uprchl tajně jako zloděj a nic jsi mi neoznámil? Byl bych tě radostně vyprovodil s písničkami, s bubínkem a citarou. Nedopřáls mi ani políbit mé vnuky a dcery; jednal jsi věru jako pomatenec. Bylo v mé moci naložit s vámi zle. Ale Bůh vašeho otce mi na dnešek řekl: ‚Měj se na pozoru, mluv s Jákobem jen v dobrém, ne ve zlém.‘ Když už jsi tedy odešel, protože se ti tolik stýskalo po otcovském domě, proč jsi ukradl mé bohy?“ Na to Jákob Lábanovi odpověděl: „Bál jsem se a říkal jsem si, že bys mě mohl o své dcery připravit. Ale u koho najdeš své bohy, ten nezůstane naživu! Před našimi bratry si prohlédni všechno, co mám, a vezmi si své.“ Jákob totiž nevěděl, že je Ráchel ukradla. Lában vešel do stanu Jákobova a do stanu Lejina i do stanu obou služek, ale nic nenašel. Vyšel tedy ze stanu Lejina a vešel do stanu Ráchelina. Ráchel však bůžky vzala, vložila je do torby na velbloudím sedle a sedla si na ně. Lában zpřeházel celý stan, ale nic nenašel. Ráchel otci řekla: „Nechť se můj pán nehněvá, že před ním nemohu povstat; stalo se mi, co se stává ženám.“ Lában slídil, ale bůžky nenašel. Tu se Jákob rozhněval a začal se s Lábanem přít. Vyčítal mu: „Jaký je můj přestupek? Jaký je můj hřích, že ses za mnou tak hnal? Když jsi zpřeházel všechny mé věci, co jsi našel z věcí svého domu? Polož to před mé i své bratry, ať mezi námi dvěma rozhodnou! Byl jsem u tebe celých dvacet let. Tvé ovce a kozy nezmetaly. Berany z tvého bravu jsem nejídal. Co bylo rozsápáno zvěří, jsem ti nevykazoval, nahrazoval jsem to ze svého; vymáhals to na mně, byl jsem okrádán ve dne i v noci. Ve dne mě sužovalo vedro a v noci chlad. Spánek prchal od mých očí. Celých dvacet let jsem ti v tvém domě sloužil: čtrnáct let za tvé dvě dcery a šest let za tvůj brav. Mou mzdu jsi změnil desetkrát. Kdyby se mnou nebyl Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův, propustil bys mě teď s prázdnou. Bůh viděl mou trýzeň a námahu mých rukou a na dnešek sám rozsoudil.“

Modlitba; Davidova. Hospodine, slyš při spravedlivou, věnuj pozornost mému bědování, dopřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů.
Ty sám vynes nade mnou rozsudek; tvoje oči vidí, kde je právo.
Zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty.
Pokud jde o lidské činy, slovu tvých rtů věren vyvaroval jsem se stezek rozvratníka.
Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly.
K tobě volám a ty odpovíš mi, Bože, nakloň ke mně ucho, slyš, co říkám.
Ukaž divy svého milosrdenství, spasiteli těch, kdo před útočníky se k pravici tvé utíkají.
Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.

Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře. Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu, je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám. Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil, to jest abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou. Rád bych, abyste věděli, bratří, že jsem už často zamýšlel přijít k vám, abych i mezi vámi sklidil nějaké ovoce, tak jako mezi jinými národy; ale až dosud mi v tom bylo vždy zabráněno. Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě.