pondělí 14. týdne v mezidobí A

Na začátku kralování Jójakíma, syna Jóšijášova, krále judského, stalo se k Jeremjášovi od Hospodina toto slovo. Toto mi pravil Hospodin: „Udělej si pouta a jařmo a dej si je na šíji. Pak je pošli králi Edómu, králi Moábu, králi Amónovců, králi Týru a králi Sidónu po poslech přicházejících do Jeruzaléma k Sidkijášovi, králi judskému. Dáš jim pro jejich panovníky tento příkaz: Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Toto řeknete svým panovníkům: Já jsem učinil zemi, člověka i zvířata, která jsou na zemi, svou velikou silou a svou vztaženou paží a dávám ji tomu, kdo je toho v mých očích hoden. Nyní jsem všechny tyto země dal do rukou Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, svému služebníku; dal jsem mu i polní zvěř, aby mu sloužila. Budou mu sloužit všechny pronárody, i jeho synu a vnuku. Pak nadejde čas jeho zemi i jemu a podrobí si ho v službu mnohé pronárody a velicí králové. Ale pronárod či království, které by nesloužilo jemu, Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, a které by svou šíji nesklonilo pod jho babylónského krále, ten pronárod postihnu mečem a hladem a morem, je výrok Hospodinův, až je úplně vydám do jeho rukou. Neposlouchejte své proroky ani své věštce ani své sny ani své mrakopravce ani své čaroděje, kteří vám říkají: ‚Králi babylónskému sloužit nebudete!‘ Prorokují vám klam, aby vás odvedli daleko od vaší země. A já vás vyženu a vy zahynete. Ale pronárod, který vloží svou šíji pod jho babylónského krále a bude mu sloužit, ponechám v jeho zemi, je výrok Hospodinův, a bude ji obdělávat a v ní sídlit.“ Ke kněžím a ke všemu tomuto lidu jsem mluvil: „Toto praví Hospodin: Neposlouchejte slova svých proroků, kteří vám prorokují: ‚Hle, předměty z Hospodinova domu budou velice brzy z Babylóna vráceny.‘ Ti vám prorokují klam. Neposlouchejte je! Služte babylónskému králi a budete živi. Proč by toto město mělo být obráceno v trosky? Jestliže jsou proroci a mají Hospodinovo slovo, ať naléhavě žádají Hospodina zástupů, aby se do Babylóna nedostaly i předměty, které v domě Hospodinově a v domě krále judského a v Jeruzalémě zbyly.“ Toto praví Hospodin zástupů o sloupech, o bronzovém moři a o podstavcích a o zbytku předmětů, zbylých v tomto městě, které nevzal Nebúkadnesar, král babylónský, když přestěhoval z Jeruzaléma do Babylóna Jekonjáše, syna Jójakímova, krále judského, a všechny šlechtice Judska a Jeruzaléma. Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, o předmětech zbylých v domě Hospodinově a v domě krále judského a v Jeruzalémě: „Budou doneseny do Babylóna a budou tam až do dne, kdy je budu pohřešovat, je výrok Hospodinův; pak je dám přinést a vrátím je opět na toto místo.“

Poutní píseň, Davidova. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,
nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.
Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

Když Izák udělil Jákobovi požehnání a sotvaže Jákob od svého otce odešel, přišel jeho bratr Ezau z lovu. Také on připravil pochoutku, přinesl ji otci a řekl: „Nechť můj otec povstane a nají se z úlovku svého syna, aby mi mohl požehnat.“ Jeho otec Izák se ho otázal: „Kdo jsi?“ Odvětil: „Jsem tvůj syn Ezau, tvůj prvorozený.“ Tu se Izák roztřásl a zalomcovalo jím zděšení: „Kdo to vlastně ulovil úlovek a přinesl mi jej? Ode všeho jsem pojedl, dříve než jsi přišel! A požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane.“ Jak Ezau uslyšel otcova slova, dal se do hrozného a hořkého křiku a naléhal na otce: „Požehnej mně, také mně, otče!“ On odvětil: „Přišel lstivě tvůj bratr a vzal ti požehnání.“ Ezau řekl: „Právem dostal jméno Jákob (to je Úskočný). Už dvakrát se mnou jednal úskočně. Připravil mě o mé prvorozenství a nyní i o požehnání.“ A otázal se: „Pro mne už požehnání nemáš?“ Izák Ezauovi odpověděl: „Hle, ustanovil jsem, aby nad tebou panoval, a všechny jeho bratry jsem mu dal za služebníky. Zabezpečil jsem jej i obilím a moštem. Co bych mohl udělat pro tebe, můj synu?“ Ezau otci odpověděl: „Což máš jen to jediné požehnání, otče? Požehnej mně, také mně, otče!“ A Ezau zaúpěl a rozplakal se. Jeho otec Izák tedy odpověděl: „Tvé sídliště bude bez žírnosti země, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje.“ I zanevřel Ezau na Jákoba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal. A řekl sám k sobě: „Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jákoba.“ Když byla Rebece oznámena slova jejího staršího syna Ezaua, dala si zavolat svého mladšího syna Jákoba a řekla mu: „Tvůj bratr Ezau pomýšlí na pomstu. Chce tě zabít. Proto mě nyní poslechni, můj synu: Ihned uprchni k mému bratru Lábanovi do Cháranu. Zůstaneš u něho nějaký čas, dokud rozhořčení tvého bratra nepomine. Až se bratrův hněv od tebe odvrátí a on zapomene, cos mu udělal, pošlu pro tebe a vezmu tě odtamtud. Proč mám být zbavena vás obou v jednom dni?“ Izákovi pak Rebeka řekla: „Zprotivilo se mi žít s dcerami chetejskými. Vezme-li si Jákob ženu z chetejských dcer, jako jsou tyhle dcery této země, k čemu mi život?“

Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.
Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížováním.
Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!
Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.
Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.