Ze zadání mého koreferátu vyplývají hned dvě věci: jednak to, že nejde jen o aktivitu nějaké dílčí skupiny v ČCE nebo o aktivitu zaměřenou pouze na dílčí téma v církvi, konkrétně tedy na podobu bohoslužby, ale že Liturgická obnova v ČCE je zároveň obnovou Českobratrské církve evangelické.
Pokud to někomu zní moc nabubřele nebo troufale, připomínám, že toto tvrzení je plně v souladu s reformační zásadou ecclesia semper reformanda - církev se stále reformující. Je tedy legitimní tvrdit, že nejde jen o studium dějin bohoslužby nebo promýšlení nových způsobů oslavy Hospodina, ale že jde o aktivování duchovního a svátostného života v církvi a potažmo obnovu celé církve a jejího působení v tomto světě.
V teologii se mluví o souvislosti modlitby a víry, konkrétně o tom, že množství a způsob modlitby odpovídá rozsahu víry. Logicky z toho vyplývá, že když pracujete na jedné z těchto dvou věcí, tedy na modlitbě, má to co do činění i s vírou, že se reflexe způsobu modlitby církve dotýká zároveň i reflexe rozsahu víry církve. A platí to i naopak.
Vsuvka: pokud se v evangelické církvi začne mluvit o duchovní obnově, může se mnoha lidem vybavit dávné i nedávné působení evangelikálních skupin. Není to žádná radostná vzpomínka. Spíše bolestná. Působení těchto skupin obvykle končilo rozloženými farními sbory, rozhádanými rodinami a duchovně zlomenými lidmi. Proto je snaha o obnovu víry v dnešní české evangelické církvi prostě dopředu podezřelá. V tomto kontextu výše uvedenou myšlenku o obnově víry upřesňuji: obnova víry je potřeba, ale v jiném než v evangelikálním slova smyslu a na liturgické obnově je, aby ukázala, že nastoupená cesta obnovy povede k rozvoji a prohloubení duchovního života místních společenství i jednotlivců a nikoli k jejich zmaru.
Ze zadání tohoto koreferátu pak vyplývá i druhá věc, konstatování, že liturgická obnova v ČCE se nějakými způsoby dnes již děje. Kromě duchovního života v církvi však aktivovala i ty, kteří nechtějí ani nic obnovovat ani nechtějí být účastni zavádění onoho „liturgického cirkusu“, jak jeden konkrétní pokus sloužit dialogickou bohoslužbu označil brněnský senior ČCE. A jsou dokonce i tací, kteří řeknou, že pokud se něco takového děje, má to ihned přestat, protože to ani není potřeba.
Existuje velké množství různých námitek proti liturgické obnově a liturgii obecně. Jde o námitky osobního i teologického rázu, racionálně podložené i zcela iracionální, lehce ironické nebo agresivně sveřepé. Ať již mají jakýkoli původ a jakoukoli podobu, odráží podle mého názoru již zmíněnou skutečnost provázání způsobu modlitby církve a rozsahu víry církve. Jako kdyby liturgická obnova kladla otázky: opravdu věříte tomu, že modlitba se obrací skrze Syna k Otci?, opravdu je eucharistie radost z přítomného Krista mezi námi?, opravdu věříte, že Kristus se nám v eucharistii dává?, opravdu se Hospodin rozpomíná na své činy, když o nich v průběhu liturgického roku čteme z bible?
Proč vlastně existují námitky proti liturgii, když přece každou neděli místní evangelický sbor slaví liturgii? Odpověď můžeme najít v pohledu do minulosti ČCE. Českobratrská církev evangelická vznikla v roce 1918 spojením evangelické církve augsburského a helvetského vyznání, tedy dvou konfesí povolených v roce 1781 Tolerančním patentem. Protože dekret osvíceneckého panovníka povolil vedle římskokatolické církve pouze tyto dvě možnosti,
k luterské nebo kalvínské církvi se přihlásili ti, kteří se necítili být římskými katolíky, ale často se necítili být ani luterány nebo kalvinisty. Cítili se např. jako nástupci Unitatis fratrum, Jednoty bratrské. Za své hlavní konfese přijala tato spojená církev Bratrské vyznání z roku 1662 a České vyznání z roku 1575. Až později i vyznání helvétské a augšburské. Jaroslav Vokoun, evangelický farář a teolog, upozorňuje však na to, že dodnes je v českém evangelictví patrný i vliv dalších skupin, např. pikhartů, bratrů a sester svobodného ducha, kteří se vyznačovali nechutí k řádu a formám a neochotou akceptovat něco, co vymyslel někdo jiný. Možná odsud pramení nechuť k řádu a pevným formám. Dalším důležitým bodem v minulosti ČCE je dlouhodobé formování evangelických sborů reformovanými faráři z Maďarska. V ČCE je také stále patrný silný antiřímský postoj, umocněný násilnou pobělohorskou rekatolizací. Možná hraje svou roli i jistý nacionální prvek: liturgii měli luterské tedy spíše německy mluvící sbory a ČCE chtěla být českou církví, nezapomínejme na prvorepublikové přestupové hnutí, z něhož vzešla řada evangelických sborů. V neposlední řadě jsou východiska a limity práce liturgické obnovy ČCE dány velkou rozmanitostí názorů v teologii, ekleziologii i liturgice.
Důležité je říci, že současné snahy o obnovu bohoslužby nejsou nové. První vlnou liturgické obnovy byla práce na nové Agendě ČCE, kterou inicioval 16. synod ČCE v roce 1969. Zatímco např. v Německu byla tvorba nových agend navázána na různé liturgické iniciativy, v ČCE šlo o oficiální komisi SR pod vedením prof. Smolíka. Hlavní inspiraci ve své práci, hledala a našla tato komise v zahraničních kontaktech s reformovanými církvemi ve světě. Na základě analýzy používané agendy a v rozhovoru se zahraničními materiály, vypracovala tato komise zásady, které nám umožňují zpětně rekonstruovat stav bohoslužeb ČCE v té době.
Jde např. o následující zásady:
- Večeře Páně patří k úplnosti služeb Božích, je proto nutno odstranit vše, co vede k chápání VP jako přívěsku nebo druhého shromáždění;
- je potřeba liturgicky podtrhnout zvěstování milosti a odpuštění
- je třeba obnovit přímluvné modlitby jako prostředek pro budování obecenství se sboru i odpovědnosti za svět;
- sbírka má být nedílnou součástí shromáždění a má se konat v jeho rámci;
- na závěr shromáždění má být zařazeno tzv. „poslání“, čtení parenetického oddílu z epištol;
- odpovědnost za bohoslužby má celý sbor, tomu by měl být dán i liturgicky patřičný výraz;
- v ltg. formulářích je nutno navazovat na tradici církve a neuzavírat se novému chápání.
Na základě práce této komise byl synodu předložen konečný text I. dílu nové Agendy v roce 1981, II. díl pak v roce 1988. V předmluvě této Agendy je řečeno, že „bohoslužebné formy nemohou být výrazem právních usnesení, ale radostné vděčnosti a poslušnosti víry“. Agenda sama chtěla být textem, který si nečiní nárok na závaznost, ale chce být podnětem, příkladem a pomocí.
Dovolte malou otázku k prof. Holetonem nastíněnému rozdílu mezi: „obnovou - revizí - reformou“. Může být Agenda postavená na (ve své době) takto revolučních věcech obnovou a ne pouze revizí či reformou? A i kdyby byla jen revizí, může revize bohoslužebných knih nastartovat liturgickou obnovu?
Přijetí této Agendy a tedy i liturgické obnovy ve sborech ČCE bylo zkomplikováno dvěmi skutečnostmi. První je postoj kalvinistické části evangelické duchovenstva, které se řídilo a dodnes řídí zásadou, že každá bohoslužba má být originál. Agenda pak prý brání originalitě faráře a zužuje bohoslužbu. Přitom ona teze o originalitě se v reformované tradici týká zřejmě spíše oslovení člověka při kázání. Axiom originality, jedinečnosti a autenticity uplatňovaný na bohoslužbu jako celek v reálu často vypadá jako svévolnost. Někdy lze zažít až umíněnou svéhlavost v naprostém zpřeházení prvků v bohoslužbě. Fakt, že taková bohoslužba je zcela nekompatibilní a že host, který přijde na takovou bohoslužbu bude zcela vedle, nehraje asi pro dotyčného faráře či farářku žádnou roli. Všimněme si, že je možno bohoslužbu slavit i tak, aby ono místní společenství bylo ve spojení nejen vzájemném, s bratry a sestrami shromážděnými v daném místě a čase, tedy tady a teď, ale aby místní společenství bylo ve spojení také s ostatními křesťany a křesťankami na celém světě, kteří právě oslavují Den Páně.
Druhou komplikací v přijetí nové Agendy byla dobová situace. Ti, kteří hlavní činnost církve v době nesvobody viděli v angažování se v boji proti komunistickému režimu, vytýkali lidem kolem nové Agendy politickou pasivitu, nevěrnost při službě pravdě a únik z tohoto světa do světa rituálů a liturgie. Agenda z pera takových lidí byla odsouzena k mlčení. Nechat se inspirovat pokusem o liturgickou obnovu z dílny teologů, kteří jakoby vycházeli z nadčasovosti liturgie a nevyjadřovali se ke konkrétním dějinným událostem, byl vnímán jako kolaborace s totalitním režimem. Nová Agenda je tak dodnes označována jako „normalizační“ Agenda.
Jaké jsou pozitiva a negativa této Agendy z dnešního pohledu? Mezi pozitiva patří fakt, že základní formuláře pro nedělní liturgii vycházejí z velikonočních neděle, zdůrazňuje se tak velikonoční charakter každé neděle. Agenda tím také podtrhuje založení Božího lidu v mysteriu paschale, ve velikonoční události. Agenda počítá s častým slavením VP, počítá s mnohostí forem v závislosti na potřebách a možnostech každého místního společenství. V křestních formulářích podtrhuje skutečnost, že křest je dílem celého společenství. Mezi negativa této Agendy patří to, že nepracuje s eulogickými modlitbami a to ani u VP ani při křtu, svatbě atd… Agenda příliš nepodtrhuje aktivní účast lidu v bohoslužbě. V liturgii křtu, konkrétně v křestních otázkách vypustila nebo vynechala otázky o odmítání zla. Zcela si neví rady se vstupními modlitbami. Podle mého soudu žel také nedostatečně využívá rubriky k popisu situace a k názornému vysvětlení proč a co se v dané chvíli v liturgii odehrává.
Jsem přesvědčen o tom, že v ČCE dnes probíhá druhá vlna liturgické obnovy. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Impulzem k takové vlně jsou otevřené hranice. Studenti a studentky teologie mohou trávit jeden až dva semestry svého studia v cizině a mohou se tak setkat s něčím, co doma nezažili. Důležité jsou také kontakty sborů se svými partnerskými sbory. Perličkou z takových kontaktů může být např. jeden velikonoční dárek. Povídá se, že jistý evangelický farář na postním setkání staršovstva (farní rady) otevřel balíček od partnerského reformovaného sboru ze Švýcarska. Uvnitř byl paškál, velikonoční svíce… Ani byste neřekli, jaké diskuze tento dárek vyvolal.
Probíhá tedy liturgická obnova na úrovni jednotlivců, kteří někde prožili něco silného a pro svůj život víry důležitého a rádi by alespoň trošku něčeho takového prožívali i ve své domovské církevní obci.
Druhým místem, kde probíhá liturgická obnova, je opět synodem iniciovaná práce na nové Agendě a novém zpěvníku ČCE. Konkrétní výstupy této práce zatím nejsou k dispozici. Komise pro tvorbu Agendy vyzývá k zasílání konkrétních podkladů a podob liturgie v tom kterém sboru ČCE.
Třetím místem je pětiletá práce iniciativy COENA, skupiny studentů, vikářů a farářů ČCE a sympatizantů, kteří usilují o prohloubení duchovního, liturgického a svátostného života v evangelické církvi. Takříkajíc „za pochodu“ vznikly drobné liturgické katecheze pro celocírkevní tisk, soustavně se pracuje na liturgii hodin a publikování nejrůznějších teologických i praktických otázek. Důležitou roli hraje společné užívání ekumenického lekcionáře při bohoslužbách, které bylo podporováno „za pochodu“ chystanými homiletickými přípravami k dané neděli, následně také liturgickými přípravami dané neděle. Vše tedy dle zásady: „Má-li na něčem stát obnova víry a církve, pak na společném čtení Písma svatého v bohoslužbách.“
Jak jsem již na začátku zmínil, existuje velké množství různých námitek proti liturgii a všemu, co by chtělo být jejím zaváděním neboť „obnovovat prý není co“. Námitky mají různý ráz. V osobních námitkách lze, myslím, často cítit strach z něčeho cizího a neznámého, z něčeho, co tady vůbec nikdy nebylo a nebo co má vzbuzovat snad pouze zájem archeologů, protože je to „dávno překryto jinými vrstvami“. Dále je slyšet strach z manipulace a násilí ve věcech víry. Jde o obavy, které je třeba brát vážně a v prostoru důvěry, otevřenosti a vzájemného respektu se s nimi důkladně vypořádávat.
V teologických námitkách jde např. o otázku, „zda přílišné zdůrazňování svátostí a rituálů, přílišné zdůrazňování postavy prostředníka a přílišné zhmotňování a zpředmětňování není spíše než služba mystagogii, jako uvádění do tajemství, odvádění pryč od tajemství a od Božího zjevení“. Bůh se nám přece dal poznat Slovem, které „zazní, které můžeme jen zaslechnout a poslechnout a na jeho základě učinit rozhodnutí, Slovem, které nám však není po ruce, kterým nemůžeme nějak manipulovat“. Liturgie a s ní spojené věci jsou tedy brány jako manipulace se Slovem. Myslím, že tyto námitky např. nedoceňují skutečnost vtělení Slova do tohoto světa.
Další námitky lze nazvat teologicko-správní: protože je ius liturgicum (odpovědnost za místní bohoslužbu a její pořad) na staršovstvu, vše, co se děje na bohoslužbách, se děje v souladu se staršovstvem. Malá nebo zcela absentující liturgická katecheze však způsobila, že se tato zodpovědnost staršovstva vytratila a místo ní mnohá staršovstva plní spíše jakousi kontrolní funkci: staršovstvo kontroluje, zda se farář příliš neodchyluje od toho, co je zvykem.
Na závěr dovolte zkonkretizovat strasti a radosti liturgické obnovy. Mezi strasti patří jistá nevraživost k těm, kdo se liturgií zabývají. Zaslechnete otázky typu: „Ten tam patří taky? Byl přece vždycky normální!“ Mnozí, které by téma liturgické obnovy zajímalo, pak radši tento svůj zájem nedávají najevo.
Mezi radosti liturgické obnovy, které ony strasti stonásobně přesahují, patří např. radost v očích těch, s kterými jste mohli prožít obnovu křestního slibu nebo slzy dojetí těch, s kterými jste slavili svátost smíření.