V posledních dvaceti letech jsem byl farářem sboru, který vyrostl, administroval jsem několik sborů, které prošly generační obměnou, až na jeden, který opravdu nechtěl a vytlačil všechny lidi, které mu Pán Bůh za tu dobu poslal – byla jich možná stovka. Celkově myslím, že mnohé přestupové sbory už jsou po smrti v dobrém slova smyslu, tj. podařilo se je – Bohu samozřejmě – vzkřísit. Obnovou prošla zřejmě většina staršovstev, jejichž členové jsou naplno v životě a chtějí se rozhodovat věcně a na základě podložených informací. A naopak – byl jsem ochoten odejít z Domažlic na skomírající sbor, kde už se dnes zřejmě ani nekonají bohoslužby nebo jen občas, zmařil to tamní seniorátní výbor; jsem přesvědčen, že tam mohl být za tu dobu – je to pět let – rostoucí sbor nic netušící o krizi ČCE.
Myslím, že hlavní problém je v tom, co nazýváme církví. Biblicky jsou to místní společenství a křesťanstvo jako celek. Některé místní církve – sbory – jsou zrovna v krizi a jiné ne, ale to je normální běh věcí. Jedině jako krize místního sboru je to řešitelné – místo toho se napírá neskutečně a zbytečně mnoho síly do „vyšších úrovní“ a „povšechného sboru“, které ani církví ani sborem nejsou, možná jim mohou nějak sloužit. Nejhorší je snad neustálé přetváření řádů, zaměstnávající synody a následně staršovstva a konventy, úplné perpetuum mobile, abych neužil horšího podobného výrazu. Jen málo z toho některému sboru může pomoci. Ale ani vytváření dobrých synodních textů na skutečně podstatná témata podle mého soudu v minulosti celkem nic nepřineslo. Reakce, zda jsem tedy pro kongregační (nebo naopak biskupské) zřízení by byla zcela nevěcná, jsem proti nadějím vkládaným v to či ono.
(Příznačné je mj. současné oslavování výročí „vzniku církve“. Pokud jsem dohledal v církevních publikacích, slavilo se vždy předtím „výročí spojení“. Myslím si opravdu, že v této věci nejde o slovíčka, ale o podstatný omyl o tom, co je církev).
Za zbytečný považuji i obligátní útok proti „liturgizování“, nikdy jsem ten výraz sice neslyšel, ale zřejmě má označovat naděje vkládané do liturgické obnovy. Slibuje opravdu někdo, že liturgická obnova je záchranou? Prostě se tu nabízí obnova kontextu zvěstování evangelia, která ve „staré“ církvi obstojně fungovala a mnohde funguje a udržuje církev u jejího poslání chválit Boha a zvěstovat evangelium, nepochybně by to šlo i jinak, jak dokazují evangelikální církve.
Vůbec nehorší je, když začneme od pastorálních konceptů a pak do nich sháníme lidi. Hledajících Krista je dost, ale dají se okamžitě na útěk, když z nich chceme učinit prostředek k zachraňování církve. Sledoval jsem více než deset let různé zahraniční modely k obnově církve a mohu myslím odpovědně říci, že neexistuje žádný recept, všechno někde přineslo obnovu a někde jinde ne; je třeba vyjít od lidí a ne od konceptů. Náš problém je v tom, že hledáme stále nějaké jiné lidi, než ty, které nám Bůh posílá.
Rovněž se mi zdá nešťastná představa, že by bylo třeba a bylo možné nějak cíleně aktivně měnit image církve v očích společnosti. Jestliže i o vědeckých hypotézách platí, že přežijí své vyvrácení, tím spíše o protikřesťanských pomluvách. Je-li tu poptávka, vzniknou nebo budou politiky vytvořeny promptně jiné. Přesvědčit můžeme jen jednotlivce tím, co na nás vidí, a to jen velmi pomalu a dlouhodobě. Co se týče restitucí, divím se ale také, že se ČCE do této taškařice nechala vůbec zatáhnout. Před opačným postupem, ukazováním, že my nejsme jako ti ostatní špatní křesťané, je ovšem třeba také varovat.
Kolega Reinhard Thoele z Heidelberku-Bensheimu formuloval pro jedno společenství o cosi usilující zásady – machtlos – absichtslos – ideologielos: Neusilovat o moc, ani v rámci církve, dělat to, co děláme, pro věc samu a ne pro nějaký možný efekt, a nepřijímat ze světa ani si nevytvářet kolem našeho snažení nějaké ideologické konstrukce. Pokud jsem já měl nějakou pastorační strategii, dala by se formulovat asi takto: Dělat něco, čemu by Pán Bůh mohl požehnat. Připravit kázání, víno a chléb a prosit jej, aby je použil. Snad by to mohlo být inspirací i pro ty, kdo se o něco snaží v ČCE. Myslím si dokonce, že mnozí z nich se mnou budou souhlasit.
Jaroslav Vokoun je evangelický duchovní a docent evangelické teologie. Článek je reakcí na text faráře Tomáše Molnára "Krize Českobratrskéí církve evangelické a jak z ní ven", který byl diskutován na pastorální konferenci západočeského seniorátu ČCE. Článek najdete zde.