Zmatek způsobuje již samo označení: chybí nám slovo, které by krátce a stručně pojmenovalo nositele ordinované služby, tedy služby slova a svátostí. Prvotní církev používala termín kněz. Rovněž Jednota Bratrská nazývala muže pověřené touto službou kněžími. České vyznání mluví o pravých náměstcích apoštolských. Světová reformace zvolila slovo pastýř. V současné české evangelické církvi se mluví o farářích. On ale ne každý ordinovaný má na starosti Farní sbor a lze mu říkat farář. Jak ale jinak? Lze mluvit o dvojité službě slova a svátostí a označovat ji pouze jako službu kazatelskou?
Zmatek často způsobujeme i my, kdo v církvi jako ordinovaní sloužíme. Snad z nejistoty nad sebou samými nebo z pohodlnosti lze slyšet výpovědi typu: „my evangelíci máme jen všeobecné kněžství všech věřících“. Vědomě či nevědomě se tak vyvazujeme ze zodpovědnosti, autority a poslání, které nám bylo vzkládáním rukou předáno a kterým při nás církev uznala dary Ducha svatého.
Měl-li prvorepublikový farář punc vzdělance a všemi váženého člověka, farář normalizační éry ztělesňoval životní alternativu a protest, čím je ordinovaný služebník církve dnes a čím má být zítra? Dnes se v církvi setkáváme se zaneprázdněnými manažery všeho typu, s funkcionářemi, s racionalistickými rutinéry, s těmi, kdo našli v církevní službě poměrně jistý, stále ještě vážený a zase ne tak náročný (i když málo placený) job nebo se „zaměstnanci“, kteří si odpracují své hodiny a jdou domů. Setkáme se také s vyčerpanými a utahanými lidmi, kteří se pokoušejí dělat vše pro sborové společenství a žít tak, aby druhým ještě vůbec měli co dát.
Jako kdybychom v tomto hledání způsobu života a životní náplně kroužili kolem horké kaše a vyčerpávali se úkoly, které může stejně tak dobře nebo i lépe vykonávat někdo jiný. Jistě si lze představit, že v nedaleké budoucnosti se církev obejde bez plnočasově zaměstnaných farářů a farářek. Bez čeho se však církev nemůže obejít, co bytostně potřebuje, jsou ordinovaní služebníci slova a svátostí.
Zřejmě lidová tvořivost zapříčinila, že ono typické evangelické „jen“ používané v celé řadě souvislostí (sv. večeře Páně je „jen“ symbol, křest je „jen“ poděkování za nový život…) se vztáhlo i na ordinovanou službu a řeklo se, že duchovenský úřad je v církvi nutný „jen“ kvůli pořádku, že je odvozen ze všeobecného kněžství všech pokřtěných, neboť máme právě „jen“ všeobecné kněžství. Ono ale ani všeobecné kněžství není žitou součástí naší víry. Velmi málo domýšlíme křtem založenou účast všech věřících na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě, účast, která celé církvi dává kněžský charakter a díky které smíme všichni přinášet sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou.
Na Kristu je založena církev a Kristus v církvi ustanovil služebníky jako správce Božích tajemství. Jako ordinovaní jsme povoláni k tomu, abychom zvěstovali Kristovo evangelium a vysluhovali svátosti. Nedáváme přitom ze svého vnitřního bohatství, ze svých osobních kvalit. Jsme nástroji, neboť je to pouze Kristus, kdo ve slovu a svátosti působí, kdo svátost uděluje, kdo křtí, odpouští hříchy a na oltář kříže přinesl sebe sama jako oběť. Včas i nevčas zprostředkováváme Boží slovo, našimi ústy říká Kristus „toto je mé tělo…“, skrze tuto naši službu u Kristova stolu se Jeho jedinečná oběť stává přítomnou v životě těch, kterým jsme byli posláni sloužit a které svou službou přivádíme pod Kristův kříž. A protože ordinovaná služba má svůj základ ve smíření Boha se světem skrze Krista, je zvláštní úlohou této služby toto smíření hlásat, zprostředkovávat, odkazovat na něj.
Žádná horečnatá činnost ani sebeangažovanější přístup nemůže tuto službu nahradit. Ordinovaní služebníci církve se v budoucnosti už nebudou muset vyčerpávat sociální, diakonickou či psychoterapeutickou prací. Takových odborníků bude i z řad aktivních křesťanů celá řada. Ordinovaní služebníci církve budou slovy Karla Rahnera lidé s probodnutým srdcem, ti, kdo povedou věřící do hlubin Kristova vykupitelského díla, do hlubin Jeho srdce, ve kterém se smiřuje Bůh a člověk, vtělené Slovo a lidská bytost. Tyto hloubky však budeme moci ostatním zprostředkovat jen tehdy, když my sami budeme Jemu blízko.