Když odcházeli z Jeruzaléma, byl si naprosto jist, že se už nikdy nevrátí. Nikdy. Za poslední rok toho bylo příliš moc. Nejen na něj. Všichni, kteří rabbiho znali, toho měli dost. Ale včera jeho trpělivost definitivně skončila. Dávno si už myslel, že nové situaci přivykl. A pak přijde někdo a tvrdí něco jiného. Zrovna včera přišly ty ženské... Po všem smutku a zoufalství, které smrt jejich rabbiho způsobila, přijde někdo a oživí plané naděje a očekávání. Není to poprvé. Trvalo to už celý rok. Dost dlouhá doba na přemýšlení a uvědomění si, že takhle dál nemůže. Nelze stále žít z minulosti. Z těch několika měsíců, kdy mu a všem ostatním bylo s jejich rabbim dobře. Nelze stále čekat na něco, co stejně nikdy nepřijde. Doufat v pomoc někoho, kdo je mrtvý.
Ale ty ženský... Ráno přiběhly, všechny vzbudily a že prý u rabbiho hrobu viděly nějakou zář. Snad anděla či co. A že když přišly blíž, zjistily, že hrob někdo otevřel a vše uvnitř rozházel. To ne. To už přesáhlo všechny meze. Byl ještě ochoten a schopen tolerovat, když si Magdalská, třetí den po pohřbu, spletla zahradníka s rabbim. To se občas stane. Zejména při velkém smutku a neštěstí. Člověk má pocit, že věci jsou jinak než ve skutečnosti. Teď se ale všichni dočista pomátli. Proč by jinak stále věřili, že rabbi znovu přijde? Už nemohl dál žít s otázkou: "A co když přece...?!"
Chtěl prostě raději utéct, než by dál, spolu s ostatními, blouznil o návratu rabbiho. Vždyť když je někdo mrtvý, je mrtvý a basta. A tak se odpoledne sebral a odešel. No, spíš utíkal, co mu nohy stačily. Nechtěl být v Jeruzalémě, nechtěl dál vídat známá místa a známé tváře. Už nechtěl vůbec nic. Možná jen jedno. Začít znovu. Nebo raději umřít? Ano, to chtěl. Žít takto dál opravdu nešlo.
Zarazil se. Je snad vůbec možné, aby během jedné noci tak moc změnil názor? Aby se deset hodin po odchodu z Jeruzaléma vracel zpět? Podlehl také marným nadějím? Ne, byl si naprosto jist. A musí to říct ostatním. Proto tak spěchali. Zvedl se vítr. Východní obzor se začal nenápadně prosvětlovat. Cesty byly prázdné. Šli potichu a rychle. Tak jak to kamenitá cesta v noci umožňovala. Snažil se vybavit a zapamatovat si vše, co se stalo.
Odpoledne za branami Jeruzaléma potkal Kleofáše. Byl to jeden z těch, kteří si velmi přáli návrat a vládu rabbiho. - Se svými názory to celkem přeháněl. Jednou ho prý vojáci málem zatkli za podvracení římských zákonů. Chtěl se snad prohlásil za tiskového mluvčího budoucí rabbiho vlády. To on by si nikdy nedovolil. Pronášet takové věci. - Napřed se setkání s Kleofášem polekal. Navzájem se moc neznali. Společný směr a nebezpečnost nočních cest je ale přiměly jít dohromady. První hodinu šli úplně potichu. Až když se začalo stmívat a zpoza větrem hnaných mraků se poprvé na okamžik objevil srpek bledého měsíce, padla první slova. Začali hned u toho, co bylo pro oba důležité a o čem stejně přemýšleli. To, co Kleofáše naplňovalo nejistotou, to, co ho vyhnalo z Jeruzaléma. Kde je ten rabbi? Co to vše mělo znamenat? Co vyhlášení jeho spravedlivého státu? Proč je vzpomínka na něj stále tak živá? Společně mluvili o nejistotě posledních dvanácti měsíců. O tehdejším incidentu u hrobu. O výkladech některých rabbiho výroků. I Kleofáš mnoho z nich zná. Ale co naplat. Stejně je vše už minulostí. "Ne," nesouhlasí Kleofáš, "už si nevzpomínáš? Myslíš, že řekl jen tak, že nastane konečně spravedlnost? A že bude jeden ovčinec a jeden pastýř, ne tak jak to je v dnešním světě, kdy si každý vaří svou polívčičku. A že se lidi budou mít rádi..." Diskuse sílila. Jeden i druhý kladl ty své argumenty. On z pohledu promarněných a prosněných let. Kleofáš při vědomí toho, že naděje umírá poslední a rabbiho vláda se blíží. Chvílemi, zejména když si jeden nebo druhý nebyl jist, diskutovali hodně nahlas.
Uvědomil si, že stále neví, odkud se ta zahalená postava vlastně vzala. Šli tak rychle, že ji dohnali? Nebo byli tak nepozorní, že ony tiché kroky za sebou ani neslyšeli? Těžko říct. Teď už ví jen to, že v hádce o správné posouzení minulých událostí a o vizích dnešního světa, jim nepřipadl názor třetího diskutujícího nijak podivný.
Ano, nebyl zrovna opatrný. Za normálních okolností by si i běžného kolemjdoucího pořádně prohlédl. Natož někoho, kdo se připojil a účastnil se jejich rozhovoru. Vždyť časy jsou zlé a jeden nikdy neví... Přejel mu mráz po zádech. Taková nepozornost v době, kdy se vláda bojí nepokojů a všude má své lidi! Ostatně, nebyl by sám, komu by se taková neopatrnost vymstila.
Byl to ale podivný poutník. To se musí nechat. Vypadal jak našinec, ale neznal základní události společenského dění. Ptal se na téma jejich rozhovoru, jejich nedorozumění a smutku. Ještě že Kleofáš byl ochotnější a všechno mu vysvětlil. Jemu by se asi nechtělo... Dotyčný se zorientoval velmi rychle. A co víc. Začal mluvit o rabbim. A v jakých souvislostech! Ten člověk snad znal víc než oni dva dohromady! Zpočátku se cítil celý nesvůj. Co jim může povídat nějaký poutník! Čím dál tím víc si ale uvědomoval, že tohle už někde slyšel... Jeho i Kleofášovy názory se začaly měnit. Nezodpovězené se stávalo zřejmějším.
Cesta uběhla rychle. Byla už skoro tma. Do Emanz se teď muselo odbočit doprava, sejít z kopce a už by byli u prvních domků. Poutník jakoby chtěl jít dál...
Jak bylo dobře, že Kleofáš rychle zareagoval a poutníka zastavil. On sám - natolik se znal - by nerad někoho přesvědčoval, a už vůbec ne cizího člověka.
V Kleofášově domě bylo také chladno. Chvíli trvalo, než se vzduch v horní místnosti ohřál. Donesli umyvadlo a osušky. Po čtyřech hodinách chůze působila voda na chodidla jako balzám. Všichni tři usedli k jídelnímu stolu. V té chvíli až dosud trvající diskuse umlkla. Neví už, čím to bylo, ale nálada, s kterou opouštěl Jeruzalém, byla ta tam. Všechen strach a beznaděj ustoupily tomu příjemnému zážitku společenství. Na místo zášti a nedůvěry, kterou zpočátku pociťoval ke Kleofášovi, se objevila upřímná radost. Zpozorněl. Střípky předchozích událostí a postojů se začaly skládat do podivuhodného obrazce. Cítil, jak mu začíná docházet spousta věcí. Ještě před několika hodinami silný pocit beznaděje byl převyšován něčím, co nedovedl přesně popsat. Koutkem oka si všiml, že i na Kleofáše ta atmosféra a předchozí rozhovor silně zapůsobily. Poutník vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a podával oběma. Před očima mu běžel známý film. O tomhle už někde slyšel! Snažil se vzpomenout si. Vždyť tohle, tohle je... Podívali se s Kleofášem navzájem na sebe. Ano, o tom mluvili rabbiho nejbližší žáci. Chléb se mu rozpouštěl v ústech. Mozaika všech citátů a všeho, co bylo ten večer řečeno, byla poskládána. A poutník lámal chléb dál...
Přestával rozlišovat mezi rukama, které mu chléb podávaly a hlasem pronášejícím požehnání. Vše, co dosud považoval za důležité, bylo zastíněno společenstvím tohoto stolování. Popraveného, pohřbeného a ztraceného rabbiho viděl před sebou. Cítil, jak v tuto hodinu, v tento den a při této hostině povstává k novému životu.
Východní obzor se rozsvěcoval. Odhadoval, že asi za hodinu vyjde slunce. Stále zrychlovali. Věděli, že rabbiho žáci v Jeruzalémě čekají.