I mně ovšem vadí, s jakou samozřejmostí autor podsouvá "liturgikům" a "diakonikům" domnělou samospasitelnost jejich motivů a intencí. Mrzí mne, jak jsou v článku - jazykem velmi připomínajícím totalitní mluvu - vylučování z církevního "kurzu" autorovi názoroví odpůrci atd. Čím víc se však snažím Vejnarovým replikám přijít na kloub, tím více pociťuji, že v autorových postojích se odkrývá cosi typického, v českobratrském evangelictví latentně přítomného, leč teologicky sebevražedného.
Diakonie a liturgie - věci dost odlišné - mají společný znak: představují víru, která se "vtěluje" - ať už do našich životů nebo do životů těch druhých. O "slovu (Logos)", o němž představitelé "teologie Slova" tak rádi hovoří, z evangelia víme, že se stalo tělem. Tento pohled ale, zdá se, v církvi nikdy příliš nezdomácněl. Gnostizující tendence vždy ohrožovaly křesťanské učení názorem, že opravdu duchovní může být jen to, co není hmotné.
Myslím na domažlického faráře Vokouna (promiň, Jaroslave, pokud tě nepřesně interpretuji), který uvedené tendence v bohosloveckém myšlení české reformace shrnuje pod pojem "pikhartství".
Pikhartstvím ovlivnění Táboři byli přesvědčeni, že planoucí víře odpovídá ničit obrazy a kláštery, odmítat liturgická roucha a kostely, vyřazovat svátosti na okraj života sboru - tedy brojit pro věcem "vnějším", proti formě a řádu. Podobné tendence se vinou jako červená nit českými církevními dějinami až po současné distingované "aby nezevšedněla" ve vztahu k častějšímu vysluhování Večeře Páně.
Nebrojím proti akcentu na existenciální rozměr víry - tento prvek je pro mne osobně velmi důležitý. Ale soudím, že proti každému "jen" a "nic než" (které rozhodně nevyplývají z reformačních "solus") je třeba se teologicky ohradit. Nejen, že existenciální víra nevystihuje plnost života církve, ale dokonce svým individualismem církev jako společenství (koinonia) svědectví o Kristu (martyria), bohoslužby (leiturgia) a služby potřebným (diakonia) v důsledku likviduje.
Liturgie jistě nevylučuje dobré zvěstování evangelia, naopak: je jím nesená a zpětně doprovází na "cestě do Emauz" k setkání s Kristem ve slovu a svátosti. Ani diakonie nekonkuruje verbálnímu svědectví o Kristu - nemusí ho vždy explicitně zahrnovat, ale bezpochyby vytváří prostředí, v němž je možné osvobozující a radostnou zvěst evangelia symsluplně traktovat a porozumět jí. Stavět tyto projevy života církve proti sobě je absurdní a sebedestruktivní.
Církev v postmoderně (nebo kde to vlastně žijeme) se zřejmě polarizaci nevyhne. Různé koncepce směřování konkrétního církevního společenství musí spolu zrát a čas ukáže, která(é) z nich přinese(-ou) plody. Doufám jen, že se nedočkám času, kdy se budeme - podobně jako v církvi novozákonní doby i současnosti - nazývat církví toho či onoho - s patřičným dodatkem a veřejným prohlašováním, že nejsme církví "těch druhých". Mou nadějí zůstává, že ČCE - církev, k níž se hlásím, v níž žiji a sloužím - není ani círví jen masarykovců a pohrobků národního obrození, ani církví jen stoupenců Bartha nebo civilní interpretace, ani zastánců jen orientace "high church" nebo sociální a politické angažovanosti. Jsme církev, hlásící se k Písmu, starocírkevním vyznáním víry a reformačním konfesím, církví, která přidala svůj hlas také k novodobým ekumenickým snahám a dokumentům jako je Lima nebo Leuenberg - tedy církví hájící vpravdě katolicitu a vynášející z pokladu víry staré i nové...
PS: Vážený bratře Vejnare, osobně se neznáme, ale doufám, že i přes některá ostřejší slova "teologického holobrádka", za nějž se považuji, nepochybujete, že jsem přesvědčen o opravdovosti vaší víry stejně jako respektuji vaše právo na názor, k němuž jistě máte dobré důvody.
S úctou
K. Š.
Upozornění: autor pracuje v sociální oblasti a je liturgicky orientovaným kandidátem služby v ČCE, v jejíž tradici nevyrostl.