Z dopisu synodnímu seniorovi ohledně jeho psaní kazatelům
Vážený bratře synodní seniore,
přípis SR čj. 673/2003 mě naplnil velkým zármutkem. Chcete opravdu zakončit své (podle mého názoru pozitivní) působení ve funkci synodního seniora sporem o oblečení?
Smutkem mě naplnila jak formální úroveň textu ("právo přinášet nové podnět", "zvěstuje z pověřením celé církve"), tak i úroveň argumentace. Proč se synodní senior neobrátí na poradní odbor teologický? Bratr Filipi by jistě dodal přesvědčivější argumenty v žádaném smyslu. Jako člen odboru, ač s názorem jiným než žádaným, si Vás dovoluji upozornit na problematičnost celého druhého odstavce. Co to bylo za reformaci, která "odmítla dosavadní liturgické oblečení Římskokatolické církve"? V české reformaci jen pikartsko-valdenské křídlo táborů, z nichž adamité odložili pro jistotu všechna roucha a valdenští kolem Mikuláše zabíjeli všechny kněze, kteří sloužili v ornátu (Žižka sám však kněžím odkládání ornátu netrpěl). Jiné vzory v české reformaci nenajdete. V luterství také zůstala roucha zachována, takže zřejmě v části kalvinismu, tam situaci detailně neznám. Co je to však "liturgické oblečení Římskokatolické církve"? Existuje pouze liturgické roucho obecné církve, navazující na oblek římského veřejného činitele (leitourga), tedy alba a jho (stólé), případně doplňky původně pro nepřízeň počasí. Bílé roucho i lehké jho dobře zapadly do symboliky evangelií (alba je ostatně odkazem na křest a tedy všeobecné kněžství), takže jsou obecně přijímány podnes, s výjimkou zkalvinizovaného německého luterství a odvozených rakouskouherských církví; světové luterství drží obecný úzus.
Co má znamenat tvrzení, že "reformace nově pojala kazatelský a učitelský úřad v církvi, nikoliv jako úřad kněžský, nýbrž jako důležitou součást služby celého Božího lidu (všeobecné kněžství)"? Zřejmě mělo být řečeno, že reformace zdůraznila kazatelský aspekt, kázání je však prvním úkolem biskupa od prvotní církve až po římský CIC, šlo tedy jen o správnou obnovu (reformaci) důrazu, nikoli o nové pojetí - což je zase patrné právě v české reformaci, která včetně Jednoty kněžství neodmítla a průkazně lpěla i na apoštolské sukcesi nejen takticky na počátku, jak se vypráví, ale dokonce ještě více za Komenského aj. Německé luterství 19.století přijalo zčásti skutečně odvozování duchovenské služby ze všeobecného kněžství, což umožnilo Leuenberskou konkordii na kalvínském základě za cenu diskordie se skandinávským a americkým luterstvím. Luther a spol. však takové odvozování výslovně odmítali, jak je patrné např. z Lutherovy odpovědi na obvinění Jindřichem VIII. Odvolávání se na Lutherův dopis podobojím (De instituendis ministris) je oblíbený pod*píp*, Luther tam sice říká, že každý otec rodiny může pro své činit to, co je nutné pro spásu, výslovně však říká, že konat eucharistii nikoli. Takže nám zbydou zase radikální pikarti, kde mohl záhy kdokoli konsekrovat cokoli k snědku a pití, nikoli však valdenští táboři, aspoň podle současného stavu bádání Mikuláš z Pelhřimova nikdy žádného kněze pro tábory neordinoval (ač pro zahraniční valdenské zřejmě ano). A zase asi kalvíni či jejich část (tj. původně nikoli např. holandští). Ostatně pokud vím, jde i Vám o obecné uznání naší duchovenské služby. Co by však mělo být předmětem příp. uznání, pokud platí pojetí popsané v oběžníku SR? Že jsme platně pokřtěni? Že jsme kazatelé a učitelé? Zpochybňuje to někdo významný?
"Černý univerzitní talár" nikdy nepřestal být univerzitním rouchem, stal se i rouchem soudcovským. Formulace v následujícím odstavci, že se talár "stal viditelným znamením" je přinejmenším zavádějící, jako viditelné znamení obvykle označujeme svátost. "Domácí konfese" o Českobratrské církvi evangelické také samozřejmě nic nemohou říkat.
Z celého textu a dalších Vašich projevů mám ale bohužel dojem, že nejde o uvedenou teologickou argumentaci, ale v zásadě o obhajobu rovnostářství a stejnosti, jež patří k mentalitě silné části tradičního členstva ČCE (sociologicky vlastnost maloburžoazie a sedláků) a asi i našeho národa, jakož i o otázku, zda život v církvi se má řády výhradně řídit, nebo zda má řádům předcházet. V dějinách obecné církve tomu bylo tak, že kodifikace následovala za životem, že církevní vedení musela trpět, že Duch svatý působí věci jimi ještě neschválené. Otázka, která by měla církevní vedení zajímat, je ta, zda jde o působení Ducha svatého, či o nějaké neukázněné a svévolné projevy. Pouze proti tomu druhému se pak mohou legitimně dovolávat řádů. Předpokládám, že nějaké takové svévolnosti mohly vyvolat Váš dopis. Proti nim se bylo opravdu třeba obrátit a nedělat z toho principiální záležitost. Podle již zmíněných konfesí by se církevní vedení mělo hlavně zajímat, co se v církvi zvěstuje, a neplést se do věcí, které k jednotě církve nepatří (což pro reformaci byla m.j. právě liturgická roucha). Řešení v církvích, které tuto otázku povýšily na téma synodů, stejně vždy vyzněla tak, že se církevní vedení do toho plést přestala a nechala vše na dohodě farářů a sborů.
Pro Vaši informaci sděluji, že po řadě experimentů nosím v Domažlicích a Kdyni černý talár s tabulkami a se štolou v liturgických barvách, na ostatních místech (administrace, hostování) bílé roucho se štolou. Činím to v katolickém prostředí jako výraz nároku na uznání mé služby jako legitimní apoštolské služby obecné církve, nikoli jako nějaké nové, specificky českobratrsky "zřízené" služby. Činím to i jako výraz původní české reformační a luterské orientace. Mám svobodu nosit i roucho údajně kdysi předepsané, pokud nebude zdůvodňováno způsobem Vašeho oběžníku a povyšováno na to správně reformační - to by bylo porušení konfesí a tedy status confessionis.
Milý bratře synodní seniore, církevní vedení nemůže ani při tom nejupřímnějším úsilí přivést do našich sborů jediného člověka, může však naši práci snadno kompromitovat a komplikovat. (Proto také stoupá počet sborů, které odmítly nechat se odněkud komandovat, podle nejnovějších čísel žije v takových svobodných sborech už polovina protestantů.) I toto by měla synodní rada podle mého názoru zohlednit, než něco veřejně vyhlásí či zašle do sborů. (...)
Respektuji, že mi Pán žehná právě v této církvi, a budu jí sloužit, bude-li o to mít zájem. Doufám, že to neztroskotá na barvě taláru.
V bratrské lásce a úctě, k nimž patří i rozdílnost pohledů...
Příloha:
Jeden citát z Řádu Jednoty a tři z Komenského komentáře k Řádu:
"Služebníci Jednoty jsou kněží Páně na místě Kristově poselství v lidu jeho konající", začíná Řád služebníků v Jednotě...
"Což bychom raději měli chtíti, aby duchovní tělo, církev, raději bylo podobno tělu červa, kterýž všechen má údy jednostejné...? " (s.74).
"Kdo chce rozdílné řády a stupně práce ve stavu kněží Páně zrušiti, neví, co činí, ježto rovnost služebníků církevních ani církvi k ozdobě ani jejímu utvrzení neprospívá" (s.84). Bůh vybavil nebe různými hvězdami - "Proč by tedy neměla i církev, jakožto duchovní nebe, ozdobena býti takovouto rozličností? Odstraň rozdíl hlavy a těla, očí a uší, jazyku a srdce, rukou a nohou: zdaž nebude z toho netvor? Ó jakž dobré jest, nechtít býti moudřejším, nežli sám Bůh jest! " (s.85).