Svatba a děti

Kdysi mi někdo říkal, že rozhodnutí, koho si vezmu, je to nejdůležitější. Tato volba prý bude ovlivňovat, jak a kam (a zda) se budu jako člověk vyvíjet mnohem více, než třeba volba povolání nebo místa bydliště. I předškolní děti při prvním zážitku svatby rychle vycítí důležitost chvíle a hry „na nevěstu a ženicha“ pak budou patřit nastálo do jejich domácího repertoáru.

Na druhou stranu svatby nejsou pro dnešní předškolní děti zdaleka tak snadno pochopitelnou a zařaditelnou událostí, jako tomu bylo ještě před třiceti lety. To, co znají z knížek, že dva mladí hrdinové se nakonec obvykle vezmou, pak teprve mají děti (nejlépe kopu) a žijí spolu šťastně až do smrti, je dnes opravdu pohádkový model. Děti zažívají ve velkém počtu různé varianty partnerských svazků. Rodiče jsou často nesezdaní, jsou mezi nimi i desítky let věkového rozdílu. Děti mají poloviční sourozence, kamarádi ze školky byli vlastním rodičům na svatbě. Někteří lidé po svatbě děti nemají, nemohou anebo mít nechtějí. Některé maminky se o tatínka dělí. Trochu chaos pro nějaký jednoduchý, ale pravdivý výklad. Ale také varianty, které známe povětšinou i z biblických příběhů. A také prostor pro rozhovor o složitosti života, o tom, že každý vztah chce trvalou péči a že bez ní vadne jako kytka bez vody. Otázka pak napoví, co přesně je potomek právě připraven vstřebávat. A nejlepší je se ještě předem doptat, co je vlastně zajímá a hned neinterpretovat, kam míří. Moje dcerka onehdy řekla: „A po svatbě spolu lidi už spí?“ Kdybych opáčila, proč ji to zajímá, dozvěděla bych se, že ženich s nevěstou těsně před svatbou nespali v jednom domě. A ušetřila bych si nevyžádanou lekci ze sexuální výchovy.

Sňatku předchází čas, kdy v sobě dva lidé najdou zalíbení, tráví spolu čas, přemýšlejí a možná i zkoušejí, zda by spolu mohli žít. To vše v různém pořadí, v různé intenzitě. Svatba není začátek ani konec, ale spíš důležitý předěl. Věříte tomu? V čem je tento rituál pro vás osobně důležitý (a je vůbec)? Uzavřít křesťanské manželství je totiž aktem vyznání, ne nějakého staromilství. Naše víra z nás nedělá ještě automaticky lepší manžele nebo rodiče, máme se však o co opřít. Přiznáváme se tu i ke komusi třetímu, kdo je nad naším životem, nad naším manželstvím a on se přiznává k nám. Žádáme Pána Boha o požehnání. Je dobré na ten manželský život nezůstat sami. O tíze samoty i malé děti už něco vědí. Také vědí, že se občas něco může pokazit, obvykle dík naší nepozornosti nebo neznalosti. Každý den není tak zářivý jako ten svatební, ale v tom pošmourném si můžeme na tu prožitou silnou chvíli vzpomenout. Děti po pár svatbách už opakují farářovo zaklínadlo: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). Když jsme sňatkem takto spojeni, doslova „spřaženi“, táhneme tu káru života nyní spolu. Je velká výhoda, když máme někoho, kdo nám dává směrovky na cestu, a když se jimi chceme řídit.

Kdo z nás by nechtěl jednou vidět své vlastní šťastné děti stát před oltářem s nějakým dobrým člověkem? Najdou někoho takového a pozvou nás vůbec? I tady platí, že děti se učí nejvíce nápodobou. Pokud mohu děti na svatbu vzít, nikdy neváhám. Na svatbu se jako rodina už předem chystáme a mluvíme o ní. Bereme si na ni slavnostní šaty, vybíráme dárek, píšeme nebo kreslíme přání pro novomanžele. Dětské otázky svatbu předcházejí a následují i v čase po ní. Dosud jsme měli štěstí na hezké svatby, které samy ukazovaly v čem je jejich smysl. Bylo to společné sdílení radosti, viděli jsme dojetí rodičů, kterým možná právě došlo, že jim někdo vyletěl z hnízda. Prosili jsme za manžele, kteří si tu před námi všemi něco slíbili. Viděli jsme, že i tady se čte z té důležité knihy. Slyšeli jsme o různých manželských dvojicích. Víme, že už Ježíš chodil na svatby a věděl, že je průšvih, když dojde víno, nepřijdou hosté. Víme, že jako hosté máme podíl na tom, jestli se svatba vydaří. A tak se vždycky snažíme a chválíme a chválíme.