Chleba od Pána Ježíše

Už několikrát jsem pozoroval naše děti, jak si hrají na večeři Páně. Třeba ve vaně. Navzájem si podávaly plastový kelímek plný mýdlové vody se slovy "kalich spásy". Jednou si dcera vybudovala v obýváku téměř celý liturgický prostor se v ším, co k tomu patří, se stolem Páně, s Biblí a samozřejmě s kalichem a chlebem. S bratrem si hrály na bohoslužby. Poté se o něco pohádali, jak už to tak bývá. Naše děti jsou asi poznamenané tím, že jsou farářské. Přesto obecně platí, že podstatné je, že děti večeři Páně při bohoslužbách s rodiči a s ostatními prožívají. Mají zkušenost. Mají svůj zážitek. Jistě ne zážitek rozumového uchopení toho, o co ve večeři Páně jde, ale zážitek přijetí: je to také jejich svět, do kterého patří, ve kterém mají své místo. A děti v této přijímající náruči nemají s večeří Páně problém.

Považuji tuto dětskou (ale i rodičovskou) zkušenost přijetí za dobré východisko v pochopení večeře Páně. Je to dobré východisko, ale nemůže u něj zůstat. Kdybychom spolu s dětmi zůstali jenom u tohoto, hrozí, že se z večeře Páně stane jenom hezká (nebo podivná) sborová slavnost s rodiči a strejdy a tetami z kostela. Je k tomu třeba přidat příběh. Než složitě spekulovat a před dětmi nesrozumitelně hloubat, co se děje při večeři Páně a jak to s námi souvisí, vyprávějme prostě příběh o poslední Ježíšově hostině s učedníky a jeho pašijích, vyprávějme příběhy o stolování se Vzkříšeným, o hostinách s hříšníky, o nasycení zástupů. Příběhy mají svou vlastní hodnotu. Nemusíme už sami nic dodávat nebo uvádět na pravou míru. Nechme ten příběh pracovat, nechme se s dětmi vtáhnout dovnitř. Děti mají v předškolním věku tu nádhernou vlastnost, že bývají příběhy pohlceny, stávají se samozřejmě jejich aktéry. A tak jsme skrze vyprávěný příběh Ježíše Krista jeho učedníky. Večeře Páně, kterou spolu s dětmi slavíme, se stane součástí tohoto příběhu.

Jistě se později objeví otázka, kde je tedy Ježíš, když učedníci jsou na místě, vtaženi do příběhu. Otázku si kladou nejen děti, ale i dospělí. Zde se dostává ke slovu třetí rozměr večeře Páně. Nejde jen o přijetí a vstoupení do příběhu, ale i o přijímání. Nejde jenom o to být přijat, ale také přijímat. Ježíš není přítomný ve večeři Páně jako děti, rodiče, bratři a sestry, farář či farářka. Je přítomný jinak. Jako dar. A ten dar vyjadřuje chléb, který dostáváme do ruky, a který můžeme dávat dál, našim dětem. Obyčejný kousek chleba. A když si ho předáváme, vyřizujeme tím: to ti posílá Pán Ježíš. A on je tu skrze ten kousek chleba přítomný. Chléb od Pána Ježíše, který dětem předá máma nebo táta a jim zase někdo jiný, a na začátku stojí Ježíš, který tento chléb dal do rukou učedníkům, aby ho dávali dále. A později k tomu přistoupí i kalich s vínem. A může přistoupit i později, neboť děti už byly a jsou obdarovány. Jsou přijaty, aniž by musely prokázat nějakou velkolepou víru – to je rozměr milosti. Jsou vtaženy do příběhu, který si nemusejí vymýšlet, protože už se udál – to je rozměr reality. A přijímají Pána Ježíše, když i jim posílá ten malý kousek chleba – to je rozměr daru.

Myslím, že v těchto souřadnicích děti pochopí večeři Páně. A spolu s nimi i my. A je to dobrý začátek jak do ní víc a více pronikat. (Dospělí se mohou vzdělávat o večeři Páně četbou knihy Pavla Filipiho Hostina chudých.)