Evangelium pro dnešní neděli je vymezeno od 31 do 38 verše 8.kapitoly. Tvoří však zajímavý celek se svým kontextem (od 8,27 do 9,13). První předpověď utrpení je Ježíšovou odpovědí na Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy, verše 34 – 38 rozvádějí Ježíšovu výzvu k Petrovi (“Z cesty, satane, jdi za mne”), proměnění na hoře s postavami Elijáše a Mojžíše kontruje domněnce, že Ježíš je znovupřišlý Elijáš nebo jiný prorok, vůči politickému Mesiáši staví Boží synovství Ježíšovo. (Pokorný uvádí, že souvislost perikop 27-31 a 31-33 je klíčová pro výklad; vymezení ekumenického lekcionáře je trochu nelogické, homileticky je třeba aspoň zmínit předchozí perikopu).
“Musí”? Musí Syn člověka mnoho trpět, být zavržen,…? Není to fatalismus, nýbrž poslušnost a oddanost – není možno se vyhnout konfliktu, couvnout před utrpením. To je podstatný rys i pro čtenáře evangelia – s tím musí Ježíš přijmout.
Syn člověka – rozhodující postava posledních dní, s touto postavou souvisí smysl a cíl dějin (apokalyptická literatura) – a zároveň je zde spojena s utrpením. Tedy utrpení není beze smyslu. Ježíš o něm ví a přijímá ho, rozhoduje se pro něj.
Smysl a naděje je v Mk textu vyjádřen zmrtvýchvstáním po třech dnech.
V protikladu k veřejnému Ježíšovu projevu si ho Petr bere stranou a kárá ho (stejné slovo jako ve v.30, jde o výraz užívaný při vyhánění zlých duchů). Petr považuje Ježíšovo odhodlání trpět za posedlost. Ježíš odpovídá (kárá) veřejně – myšlenka nemožnosti utrpení mesiášské je zřejmě rozšířena i mezi ostatní učedníky.
Satan – pokušitel. Souvislost se satanským pokušením na poušti – vybrat si jinou cestu, skrze moc, násilí, vládu, porušení prvního přikázání. Pokušení přichází z nejbližších míst, od přívrženců.
Jdi z cesty, dozadu za mě – jdi za mnou. Výzva k následování, nikoliv opuštění Ježíšovy blízkosti. Petr má možnost se podílet na Božím smýšlení – totiž “Syn člověka musí mnoho trpět…” (v.31).
Ježíš jako trpící může být sice provokativní, přesto křesťanu a jeho životu vzdálený – takto vzdálit se nám ovšem nedovoluje perikopa o následování. Ježíšovo slovo (jeho cesta) platí pro zástup i učedníky – je universální.
Jde o to, zapřít svůj život – vzdát se ho, svých představ o Bohu, o protekci, kterou u něj máme. Představ o tom, jak Bůh “spravedlivě” potrestá naše nepřátele; vzdát se pomsty, být připraven druhé obejmout přesto, že se na nás provinili. (Slovo o vzetí kříže je ovlivněno již křesťanskou tradicí v souvislosti s událostmi pašijí, nejde o odkaz k římskému způsobu popravy).
Výroky podobné verši 35 pronášeli vojevůdci před bitvou. Zde jde o ztrátu nového rozměru života, který učedník s Ježíšem získal. Komu jde jen o to, prodloužit si pouhý život, přijde o jeho “vícerozměrnost”, ztratí tu novou “alternativu” žití. Tento nový rozměr však neztrácí učedník koncem pozemského života.
Stydět se za Krista a jeho slova – to je pravý opak zapření sebe sama. Petr se styděl za Ježíšova slova o utrpení, připodobňuje se hříšnému pokolení, které hledá jinou cestu, než tu těžkou cestu přijetí kříže, k odpuštění, k následování. To není cesta Syna člověka – s ní nemůže souhlasit, nemůže ji potvrdit, schválit ve svém soudu.
Homiletický podnět:
V mysli mi teď zůstává myšlenka z knihy Miroslava Volfa “Odmítnout nebo obejmout?”: I jako oběti se podílíme na zlu. Možná ne tak intenzivně jako ti, kdo zlo přímo působí. Avšak pokud nebudeme mít vůli obejmout své nepřátele, budeme trvat na spravedlivé odplatě, budeme chtít nějak kompenzovat své ztráty, budeme stále s hříchem a jeho pachateli spoutáni. Teprve s odpuštěním a vůlí obejmout, s následováním Krista a nesením jeho kříže, může přijít změna. “V pašijním příběhu tak nejde o pasivní utrpení nevinného, ale o to, že bolest trýzněné duše a zmučeného těla je tu nabízena jako modlitba za odpuštění trýznitelům. Není pochyb, že taková modlitba tu bolest ještě prohlubuje. … Pokoj je obecenstvím mezi někdejšími nepřáteli, nikoliv jen nepřítomnost nepřátelství zajišťovaná absencí kontaktu. Kristovo utrpení nenabízí jen odpuštění, ale i obnovu takového obecenství – a to i s těmi nepřáteli, kteří smíření soustavně odmítají. V nejhlubší podstatě golgotského kříže je Kristova vůle neponechat nikoho v situaci, kdy zůstává nepřítelem, a otevřít v sobě samém prostor, kam může protivník vstoupit. Když kříž vnímáme jako vyvrcholení onoho dlouhého příběhu Božího jednání s lidstvem, vypovídá o tom, že lidstvo Bohu patří i přes své zjevné nepřátelství vůči němu; … Paže ukřižovaného jsou otevřené a jsou samy znamením prostoru v božím bytí – a pozváním nepřátel dovnitř.” (Miroslav Volf, Odmítnout nebo obejmout? Totožnost, jinakost a smíření v teologické reflexi – str.143-145; Vyšehrad 2005)
Bertrand Bahuet: Jdi za mnou, satane
Kolekta (podle luterské Agendy):
Pane Bože,
tvůj Syn
Ježíš obětoval život,
ale my
chceme svůj život vlastnit a mít ho jen pro sebe.
Prosíme tě,
vezmi nás na Ježíšovu cestu,
abychom
jistotu svého života našli v tobě.
Skrze
Krista, našeho Pána.