Advent je očekáváním Pána, který přichází do našich životů a jehož druhý příchod vyhlížíme jako poslední slovo dějin. Očekávání Boha v těle přišlého (sz-ní zaslíbení) – očekávání druhého příchodu, kdy Vykupitel přijde dovršit své dílo (naděje příchodu JK ve slávě). Tato neděle nás vybízí, abychom vzali vážně druhý Kristův příchod: on skutečně přijde, přijde znenadání, a proto bděte. Bdění se dá také chápat jako toužebné volání po zachraňující Boží přítomnosti.
Iz 64.1-4
Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.
Ž 80.1-7,17-19
Vzbuď svou bohatýrskou sílu a přijď zachránit nás. Nikdy se tě nespustíme, zachovej nám život, ať můžeme vzývat tvoje jméno.
1K 1.3-9
Bůh nám mnoho dává, dostáváme dar milosti, proto můžeme očekávat s nadějí toho, kdo nám bude oporou až do konce. Byli jsme povoláni do společenství s Kristem a důsledkem toho je takové očekávání, abychom v onen den nebyli obviněni.
Mk 13.24-37
Text je součástí řeči o poslední době a jejích znameních (předpověď zkázy chrámu, falešní proroci, války a katastrofy, pronásledování a zatýkání, společenská izolace). Je to eschatologická řeč, která se táhne celou 13. kapitolou. Prolínají se v ní jako přítomnost a budoucnost tak, jak to známe z apokalyptické literatury. Na pozadí toho, co přijde (resp. kdo přijde – Syn člověka) se máme mít na pozoru. Máme bdít a čekat. Ne s vnitřním neklidem a utrápeně jako když člověk čeká úplný konec něčeho. Ani ne spící, což by ukazovalo spíš na neočekávání a vedlo nás k vlastnímu klídku.
V tomto evangeliu nejde o konec světa jako takový, ale jde o to, s jakým postojem můžeme a máme (stejně jako Ježíšovi učedníci) přistupovat k útrapám, které nevyhnutelně přijdou. A ve všem, co se na nás valí, očekávat příchod JK. Eschatologie (Kristův příchod) je motivací našeho jednání, podnětem pro křesťanský život „tady a teď“.
v24-27
Dílo Syna člověka je zasazeno do kosmické perspektivy, do souvislosti s konečnou proměnou tohoto světa. Vnější podoba světa bude změněna, ale ti věrní (vyvolení) budou shromážděni. Zhroucení „starého světa“ se všemi mocnostmi, které ho určovaly, je zároveň příchodem naplnění a nového světa/stvoření. Vztahu s Bohem patří budoucnost, která přesahuje dosavadní rozměry života. Nový přichod syna člověka je příchod soudu, v němž obstojí ti, kdo čekají a vytrvají.
v 28-37
Závěrečné verše obsahují výroky, které jsou navenek
v určitém napětí: nastávající konec je viditelně blízko (obraz rašícího
fíkovníku) x počátek nového věku nelze předvídat, pouze Bůh zná okamžik (obraz
služebníků, kteří čekají, až se vrátí pán domu z cest). Společenství
služebníků hledí vstříc dnu Syna člověka, ale nemá na něj očekávat nečinně.
Nechat se určit koncem to neznamená ani horečnatě toužit ani počítat termín.
Mnohem více to znamená události času pozorně sledovat, které od Pána přenesenou
plnou moc vyučují a vědomě přijmout odpovědnost, kterou vyžaduje.
v 28-31
V době, kdy evangelista popisuje rašící výhonky, už ví o sklizni. I když je ještě chladno a potemnělo, ukazuje fíkovník svými větvemi, do nichž proudí míza, že zima už je pryč, léto je bezprostředně přede dveřmi. Kdo tedy dobu posuzuje střízlivě a prozíravě, musí poznat, že dojde ke změně. Učedníci a my se tedy nemusíme řídit za každou cenu podle této doby, víme o Tom, ke kterému plyne.
v 32-37
U Mk se čas (kairos) jakoby rozdvojuje: na jedné straně veřejné Ježíšovo vystoupení, na druhé straně začátek nového věku. Což se ukazuje i na podobenství. Pán domu odjíždí a služebníci čekají. Lidé mají cíl, kterým je jeho příjezd. Člověk – služebník - my, který ví o svém cíli a není na něj sám (ví o Pánu domu), pracuje činorodě (nikoliv trpně), protože ví, že jeho práce má budoucnost. Vyžadované bdění je aktivní, protože znamená věrné plnění svěřených úkolů. „Bdění je postoj zodpovědného čekání na přicházejícího Pána“ (Schweizer). Slova o spánku připojuje evangelista jako narážku na spánek učedníků při Ježíšově modlitbě v zahradě Getsemanské. Celá řeč končí výzvou k bdělému a činorodému očekávání Ježíšova vítězství.
Homiletické podněty:
- slovo „bděte!“ je závěrem evangelijního čtení, určitě by se to dalo nějak využít. Nebo zkušenost se zaspáním (pokud ji taky máte..)
- co nás může odvrátit od životní bdělosti? Nezdravé touhy, závislosti, stereotypy, únava, strachy, nervozita, nuda a příčina toho všeho „dosebezakřivenost“ (namísto vyhlížení)
- druhý příchod Krista se může odehrát za úplně obyčejného běhu věcí (v krizových situacích by nám to bylo možná i povzbuzením, jak onu útěšnost prezentuje apokalyptika), v „běžných“ dnech nás soustřeďuje na to podstatné – naše pravé místo je u Boha
- kdy přijdeš? kdy se uvidíme? Tak se v rozhovoru zeptáme, když nám o toho druhého jde, očekáváme, že se uvidíme. Někdy je to touha „zištná“ (když očekáváme od druhého nějakou službu). Ale taky se tak ptáme, když máme někoho rádi. Ptáme se někdy takhle v modlitbě?
- myšlenka na Kristův příchod se časem stala spíš strašákem – Kristus přijde, bude soudit, potrestá. Touha po Kristu může být vytlačena i naším přispěním strachem z Krista. A tím se ochuzujeme o tu radost, že se můžeme těšit na to nejvzácnější setkání.
-
dary
přijaté od Boha jsou v mém životě neabstraktní, jsou hmatatelné. Vidím-li
konkrétní dary, umožňují mi živou touhu po Dárci
Soud
Starokatolická kolekta:
Živý Bože, přijď, abys nás spasil!
Vysvoboď nás z moci zla a hříchu
a pomoz nám vyjít vstříc Kristu cestou
spravedlnosti,
aby až znovu přijde, nás našel bdící
- Ježíš, náš Pán a bratr,
který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a
působí navěky.