Heilsbronn: bohoslužba - studna plná spásy

Autor:
Publikováno:

Další pohled na výroční zasedání Luterské liturgické konference v Bavorsku ve dnech 11.-13. 7. 2008 v Heilsbronnu, tentokrát z klávesnice Tomáše Drobíka.

Výroční zasedání Luterské liturgické konference v Bavorsku považuji za zcela vyjímečný a osvěžující zážitek. A to nejen pro laskavou pohostinnost organizátorů - členů Luterské liturgické konrerence a poetičnost místa setkání - bývalého cisterciáckého kláštera, ale hlavně pro připravná témata přednášek, diskuzí a rozhovorů. Za letošním na první pohled ne zcela jasným tématem " Kdo je nositelem formy? Vztah sboru, liturgických služeb, ritů, prostoru" se skrývalo několik hezkých vhledů do jedné z podstatných činností církve, do liturgie (služeb Božích, bohoslužeb) a do vztahů a souvislostí, ve kterých se toto dialogické dění mezi člověkem a Bohem odehrává.

Pro prakticko-teologický rozhovor v rámci ČCE je stěžejní Dr. Olaf Richterem prezentovaný pojem "mimesis". Bohoslužba je pro něj centrálním místem náboženského vzdělávání a obsahuje anamnési, mimési a epiklési. Svou sílu a dynamiku získává především ze zpřítomnění dějin spásy, z činného přisvojení těchto událostí účastníky bohoslužby a z performativního díla Ducha svatého, to znamená především z události bohoslužebného slavení samého. Jde o myšlenky z doktorské práce přednášejícího (RICHTER, Olaf. Anamnesis, Mimesis, Epiklesis: der Gottesdienst als Ort  religiöser Bildung. Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt, c2005.) za kterou získal významnou cenu za přínos pro liturgické bádání. 

Každý prostor má velkou roli pro slavení, protože nás něčemu učí a něco znázorňuje. Vhodně umístěný obraz může podpořit osobní modlitbu účastníka bohoslužby, protože i obraz má svou řeč. Ve sborech a kostelích, ve kterých je umístěn oltářní nebo centrální obraz a celé shromáždění se při bohoslužbě na tento obraz dívá, může být vhodné přemýšlet o nějakém rozdílném uspořádání prostoru podle liturgického roku, popř. o změně obrazu dle tématu liturgické doby. Obohacující může být tematizování umístění celého kostela, zejména pokud stojí uprostřed hřbitova: bohoslužbu slaví jak ti, kdo se shromáždili kolem stolu Páně tak i ti, kteří nás předešli a jejichž hroby leží kolem kostela. A pokud křest skutečně znamená "zemřít a vstát s Kristem" (Řím 6), musíme se ptát, jak tuto skutečnost vyjadřujeme v naší křestní praxi, zda tento symbol sám hovoří nebo zda jej musíme ještě navíc nějak vysvětlovat.


Druhým důležitým příspěvkem byla přednáška prof. Benedikta Kranemanna z Erfurtu k "Významu bohoslužebného ritu a k jeho zprostředkování pro sbor". Když Martin Luther mluvil o bohoslužebném prostoru řekl, že "se tam neodehrává nic jiného, než že náš milý Hospodin sám s námi mluví svým svatým slovem a my s ním mluvíme písní a modlitbou" (WA 49,588). Ekumenicky zajímavé je, že skoro stejně mluví o liturgii konstituce II. Vatikánského koncilu (čl. 33 Liturgické konstituce). Důležité je, že v bohoslužbě je aktualizován příslib spásy, bohoslužba je prostorem účasti člověka na dějinách spásy. Z pohledu víry má liturgie jako symbolické dění účast na světě lidí a božím království aniž by byla s jedním nebo druhým identická. Symbolické jednání už umožňuje účast na tom, co je zaslíbeno Bohem, člověk ale zároveň zůstává v očekávání dokonalosti u Boha. To, co v bohoslužbě slavíme, je zvláštním způsobem vyjadřováno tělem a řečí těla. Člověk komunikuje pomocí těla, ale také je tělem. Řeč těla slouží k tomu, aby něco vyjadřovala a také k tomu, aby se člověk pomocí ní přiznal ke zvěstovanému poselství. Liturgie využívá významové otevřenosti znaků, které se v ní užívají. Možnost stále nových asociací umožňuje zachovat dynamiku bohoslužebného dění.

Tyto principy je důležité zprostředkovávat ve sborech. Prof. Kranemann podtrhl nutnost učit se liturgické formy. Důležité je si uvědomit, že výchova pomocí rituálů jako výchova k rituálům nemá svůj účel sám v sobě, ale jejím cílem je život ve víře. Náboženské rituály neslouží jako informace pro účastníky bohoslužeb, ale chtějí (z)působit změnu v jejich životech. Je potřeba probouzet a podporovat citlivost slavících pro dění víry v bohoslužbě.

Je jasné, že liturgie a liturgické formy nevystačí bez určitého závazného charakteru. Smyslovost liturgie pomáhá nejen k jejímu zatraktivnění, ale pomocí řeči znaků předává to, co by jinak bylo jen velmi těžko předatelné. Mnohotvárné užívání bohoslužebného protoru pomáhá nejen k oživení bohoslužby, ale také umožňuje teologicky různé důrazy.

Závěrem: forma vyjadřuje to, co se odehrává ve slavení bohoslužby. Nejde o formalizmus, ale o formy, ve kterých se mohou rozvíjet události víry.

Posledním důleživým příspěvkem bylo zdůraznění principu přiměřenosti v přednášce s názvem "Církevní hudba v bohoslužbách: mezi orientací na proprium a orientací na sbor". Skutečnost, že by bohoslužba měla být přiměřená k biblickému textu dané neděle, ke společenství, které danou bohoslužbu slaví, k liturgickému prostoru, ve kterém se bohoslužba odehrává, je velmi podnětná pro bohoslužebné slavení v ČCE. Příklad: k prostoru přiměřené není doprovázet společné písně na kytaru v kostele velkém jako svatovítská katedrála, protože to prostě nemůže být slyšet. Zajímavou myšlenkou se mně jeví možnost vytvoření jakéhosi základního tesauru přibližně 30 písní, které lze zpívat v menších shromážděních a které jsou dobře akceptovány mladší i starší generací. Takové písně jsou pak ve sborech více známé a přijde-li některou neděli předsedat bohoslužbě kazatel z jiného sboru, nemusí 3 minuty po začátku shromáždění řešit, že píseň 253 z e.ez. v daném sboru neznají.

Jako obvykle byly přednášky doprovázny diskuzemi a celé dny byly uspořádány s ohledem na Modlitbu denních dob: ranní, polední, večerní a kompletář. Liturgická konference byla zakončena nedělní bohoslužbou v Münsteru, společně s místním sborem. Bohoslužbu vedl předseda liturgické konference Schmidt se zohledněním klasické luterské tradice (mj. některé modlitby a příprava večeře Páně čelem k oltáři, zády ke sboru).

Fotografie