Možnosti připomínky křtu

Autor:
Publikováno:

Položme si nad uvedeným tématem několik základních otázek.

Proč?

Proč si křest připomínat? Protože být křesťanem znamená žít svůj křest. Být křesťanem neznamená s Kristem jen sympatizovat, případně se ho snažit následovat. Nýbrž být s ním bytostně spojen skrze jeho vtělení a velikonoční tajemství utrpení, smrti a vzkříšení. Toto spojení, které objímá celý náš život víry, je v nás skrze Ducha svatého iniciováno ve svátosti křtu.
Jako pokřtění můžeme vyznat s apoštolem Pavlem: Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus (Ga 2,20). A s Augustinem „jako zrno s ním padáme do země a jako klíček s ním klíčíme vzhůru“ nebo s Cyrilem Jeruzalémským „voda křtu je pro nás hrobem i matkou“.

Kdy?

Připomínky křtu můžeme rozdělit na „malé“ a „velké“. Malým, každotýdenním připomenutím křtu pro nás může být umístění křtitelnice při vstupu do kostela s možností označení se vodou. Tato skutečnost vyjadřuje iniciační charakter křtu: před Boží tvář vstupujeme jako pokřtění, spojení s Kristem.

Připomínkou křtu může být též tematizace této svátosti v kázání. Ne nutně vždy a za každou cenu. Ale občasné vyjádření spojení Slova slyšitelného a viditelného je užitečné.
Stejně tak má být křest přítomen v písních. V této oblasti ovšem v české evangelické oblasti máme velký deficit. Křestní písně mají často spíše popisný ráz. Chybí nám texty, které by rozvíjely křestní teologii a spiritualitu.

K velkým připomínkám křtu patří především liturgie velikonoční vigilie. Stejně tak se nabízí připomenout si křest o svátku Křtu Páně, případně o památce zesnulých či při pohřbu.
Památka křtu ovšem může mít své místo i při „běžných“ bohoslužbách v neděli, chápané jako „malé Velikonoce“.

Další příležitostí ke slavení památky křtu jsou ekumenické bohoslužby (např. v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů či o zářijové ekumenické neděli). Křest je přece společným dědictvím křesťanů.

Osobní příležitostí připomenout si křest může být jeho výročí. Malá slavnost může proběhnout doma nebo třeba v rámci pouti do kostela, v němž byl člověk pokřtěn . Ve společenství sboru se nabízí připomenout lidem jejich křest tím, že například ke kulatým výročím budeme posílat gratulace (nikoli k výročí narození, nýbrž „narození z vody a z Ducha“).

Jak?

Tradiční  a napříč církvemi užívaná struktura památky křtu kopíruje uspořádání křestního obřadu. Po bohoslužbě slova následuje odříkání zla, apoštolské vyznání víry a obnova křestních slibů. Následuje eulogická modlitba nad vodou a symbolický úkon. Ten může mít podobu asperges, kropení shromáždění (s odkazem na Ez 36,25: Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni.) nebo osobní kontakt s vodou (ponoření ruky, požehnání vodou ve znamení kříže, omytí obličeje apod.)

Evangelická církev metodistická například nabízí tyto možnosti:

1. Přítomní lidé mohou být pozváni, aby se dotkli vody a aby, je-li to žádoucí, se dotkli čela navlhčeným prstem.
2. Kazatel může nabrat do hrsti vodu a nechat ji téct zpět tak, aby to lidé slyšeli a viděli.
3. Kazatel se může dotknout vody a označit každého na čelo znamením kříže.

Ekumenicky doporučit lze především slavnost památky křtu z Limy, případně obnovu křestních slibů, připravenou Thomasem L. Weitzelem. Zajímavé je, že zpovědní otázky v Agendě ČCE kopírují strukturu křestního obřadu (vyznáváme – věříme – odpouštíme).

Zakončeme na trojiční osnově utkanou modlitbou poděkování za křest a nového odevzdání dle Pavla Ambrose):

Děkuji ti, nebeský Otče,
že jsem se ve křtu narodil z vody a z Ducha svatého
k novému životu. Mohu se nazývat tvým dítětem,
poněvadž tys mi daroval podíl na své životě.
Děkuji ti, Ježíši Kriste, za tvou smrt a vzkříšení.
Jsem k tobě připojen jako ratolest k vinnému kmeni.
Jsem část tvého těla, jsem přičleněn k svatému lidu, k chvále Otce.
Děkuji ti, Duchu svatý, že do mého srdce vešla tvá láska.
Ty žiješ ve mně a vedeš mě k životu oslavování Boha a služby bratřím.
Chci jednou obdržet se všemi svatými dědictví,
které je připraveno těm, kdo Boha milují.


(AMBROS, Pavel: Křest. Průvodce k obnově křestního vyznání, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, str. 240)