Svatební slib – historie, význam a variabilita

Autor:
Publikováno:

„Svatební slib a požehnání jsou nejdůležitějšími částmi svatebního obřadu… V detailu mohou snoubenci sami slib dotvořit tak, aby jej považovali za upřímný. Farář by měl být tím, kdo vymezí hranice, které by změna neměla překročit,“ stojí v publikaci „Manželství – jeho podoba, proměny a pastorační problémy v evangelické perspektivě“. Kde však leží tyto hranice? Společná tvorba slibu se ukazuje jako dobrý základ rozhovoru o křesťanském pochopení manželství. Slova faráře nad Biblí snoubenci často odkývají, ale při hledání vlastních formulací se rychle ukáže, jakou představu o manželství mají, v čem odpovídá a v čem se liší od biblického obrazu.

To souvisí s otázkou, jaký je vztah mezi vírou snoubenců a křesťanským uzavřením manželství? Teologicky řečeno: Patří manželství k řádu stvoření („Na počátku… muže a ženu je stvořil“, Gn 1) nebo též k řádu vykoupení („velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev“, Ef 5)? Osobně chápu možnost křesťanského obřadu uzavření manželství otevřenou principálně všem za podmínky, že snoubenci sdílí základní prvky křesťanské představy manželství.
 
Vraťme se k otázce svatebního slibu a jeho místa v křesťanském obřadu uzavření manželství. Připomeňme si nejprve stručně historii vztahu církve ke sňatkům, která během staletí opsala oblouk od stranění se svatebních obřadů až po jejich plné přijetí.
 
Ve staré církvi se měli služebníci církve svateb stranit. Ignác z Antiochie ve 3. stol. zdůrazňuje, že „se nehodí, aby biskup byl svatbě přítomen či do ní dokonce zasahoval“1. Manželství je považováno za světskou záležitost. Uzavírá se světským obřadem bez účasti kněze. Postupně se objevuje povinnost snoubenců předstoupit před církev. Ta zde ovšem figuruje spíše jako „matrika“, ověřuje způsobilost snoubenců. Později začíná novomanželům žehnat, ale nikoli samozřejmě a všem.
 
Uzavírání manželství je ve staré době poměrně komplikovanou záležitostí – a to ve dvou ohledech. Za prvé: Existují různé typy manželství – v germánské oblasti Muntehe (manželství z rozhodnutí rodiny) a Friedelehe (manželství z náklonnosti), odpovídající římskému konkubinátu. Manželství je společensky chápáno především jako ekonomická jednotka a vzniká z rozhodnutí rodin snoubenců. Ovšem i sňatek z náklonnosti je chráněn zákony a má určitý společenský status.
 
Za druhé: manželství je uzavíráno na etapy. Význam zasnoubení, kterým je manželství vpodstatě stvrzeno, známe již z Bible (zasnoubení Marie Josefovi). Francká svatba v 7. století obsahuje dvě fáze: Nejprve probíhají oddavky na shromáždění vesnice, kde se obě strany sejdou se svědky. Žena dostává soupis věna, muž vykupuje od tchána moc nad manželkou. Poté průvod ženu přivádí do ženichova domu a večer přijde kněz požehnat místnosti a lože novomanželů.
 
12. století představuje návrat k římskému právu a jednorázovému uzavření manželství. Nejprve proběhne ceremonie před kostelem, kde kněz pouze ověřuje splnění církevních podmínek. Poté následuje svatební mše v kostele. Ve 14. stol. zahrnuje obřad tři stupně: předání nevěsty ženichovi otcem, vzájemný slib mimo kostel a požehnání církví v kostele.
 
Kolem 14. století kněz postupně přebírá roli otce, stává se tím, kdo přijímá souhlas manželů. Snoubenci zpočátku pouze odpovídají na otázky kněze a on je oddává (dává jednoho druhému). Postupně se prosazuje koncept vzájemného dávání se snoubenců, který se naplno prosadil až kolem 17. století Rodí se tak konsensualismus – učení, podle něhož jedinou podstatou sňatku je oboustranný souhlas. V novodobém římsko katolickém učení o svátosti manželství si tak tuto svátost uděluji snoubenci navzájem.
 
Představme několik podob svatebních slibů. Rituál z Barbouex z konce 14. stol. uvádí:
 
Ať tedy kněz řekne muži, když spojuje jejich pravé ruce: N, říkej po mně: M., beru si tě za ženu a manželku a slibuji ti na svou víru, že ti zachovám věrnost a oddanost na těle i na majetku, ve zdraví i v nemoci a ve všem, co náš Pán dopustí, v dobrém ani ve zlém se tě nezřeknu až do konce života.“ Potom nechť také žena opakuje po knězi tato slova.
 
V 16. stol. je svatba již zcela křesťanským obřadem. Odehrává se v kostele. Svatba v Métách z tohoto období zařazuje slib ženicha po ofertoriu a má eucharistické konotace:
 
Já, N, si beru zde přítomnou N. za svou právoplatnou ženu a manželku a slibuji jí na víru svého těla, na chléb, víno a svátosti naší matky církve svaté, že ji neopustím do konce svých dnů pro žádnou krásnější, lepší, horší ani stejně dobrou; a nikdy ji nenechám trpět nedostatkem darů, jimiž mě obdařil a obdaří Bůh, pokud to bude v mých silách. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Žena zde pouze odpovídá „ano“. A kněz vystupuje jako „oddávající“ – po slibu prohlašuje: „Et sic vos coniungo…“
 
Tridentský ritus ve všeobecném latinském znění v Rituale Romanum slib vůbec nezahrnuje. Snoubenci pouze deklarují úmysl vstoupit do manželství před knězem. Česká verze, povolená v roce 1920 papežem Benediktem XV. ovšem slib zahrnuje:
 
Když tedy oba svobodným a pevným rozhodnutím chcete býti sobě věrnými a dobrými
manželi, prohlaste to nyní i před Pánem Bohem a před jeho svatou Církví, podejte sobě pravé ruce a říkejte zřetelně za mnou:
 
Já N. beru si tebe N. za svou pravou a věrnou manželku a slibuji, že ti zachovám věrnost a lásku manželskou; tebe nikdy a v ničem neopustím, nýbrž s tebou všecko, ať dobré nebo zlé až do smrti budu sdíleti. K tomu mi dopomáhej trojjediný Bůh Otec, Syn a Duch Svatý. Amen.
 
Já N. beru si tebe N. za svého pravého a věrného manžela a slibuji, že ti zachovám věrnost, lásku a oddanost manželskou; tebe nikdy a v ničem neopustím, nýbrž s tebou všecko, ať dobré nebo zlé až do smrti budu sdíleti. K tomu mi dopomáhej trojjediný Bůh Otec, Syn a Duch Svatý. Amen
 
Podobně jako ve starším obřadu, ani zde není slib zcela symetrický: žena slibuje navíc oddanost svému muži. Kněz je oddávající: Ego conjúngo vos in matrimónium. In nómine Patris, et Fílii, et Spíritus Sancti. Amen.
 
Podmínkou je přítomnost kněze z místní farnosti a povinnost ohlášek. Trident tak řeší problém tajných sňatků, při nichž snoubenci uzavírají sňatek soukromě, aby unikli tlaku rodiny (Romeo a Julie).
 
Po francouzské revoluci a osvícenství opět zvyšuje svůj vliv na manželství stát. Prosazuje se občanský sňatek.
 
Po historickém exkurzu se znovu vraťme k otázce významu manželského slibu a možnostem jeho proměnlivosti. Základní otázkou je, co je vlastně manželství jak vzniká. Kodex kanonického práva v čl 1057 stanovuje:
 
§ 1. Manželství je tvořeno souhlasem stran zákonně projeveným mezi osobami právně způsobilými; žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit.
 
§ 2. Manželský souhlas je úkon vůle, jímž muž a žena sami sebe navzájem neodvolatelnou dohodou odevzdávají a přijímají za účelem vytvoření manželství.
 
Manželství je tedy v římskokatolické perspektivě zvláštním druhem smlouvy, která se má uzavírat kanonickou formou (před knězem a svědky). Slib není podstatou uzavření manželství, tou je souhlas (viz tridentská podoba svatby, která slib vůbec nezahrnuje). Slib ovšem vyjadřuje smluvní charakter uzavření manželství. K něčemu se v dohodě s druhým zavazuji. Vyjadřuje také podstatu manželství.
 
V tomto smyslu může mít slib různé formulace. Podstatné ovšem je:
  1. aby šlo o slib, nikoli například o vyznání lásky
  2. aby se neslibovalo příliš málo („dokud nás život nerozdělí“). To by odporovalo Ježíšovu „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“
  3. aby se ovšem také neslibovalo příliš mnoho: („…na věky“). To odporovalo Ježíšovu omezení manželství pro tento věk. V budoucím věku se lidé nežení ani nevdávají.
Literatura
Bible
 
Jean Claude Bologne, Svatby, Volvox globator, 1996
Manželství. Jeho podoba, proměny a pastorační problémy v evangelické perspektivě, Knižnice studijních textů ČCE, Praha 2010
 
1 Jean Claude Bologne, Svatby, Volvox globator, 1996, str. 68. Z této knihy čerpám v historickém přehledu i nadále.